Článek
Někdy potkáme člověka, který v nás zanechá zvláštní pocit, přestože ho vlastně vůbec neznáme. Mně se to stalo před několika lety v supermarketu v místě mého bydliště.
Poprvé u zeleniny
Bylo to na začátku covidu, kdy se lidé snažili pomáhat, jak jen mohli, byli vystrašení a s minimem informací. Kdo měl doma šicí stroj, často k němu usedl a šil roušky, protože je nebylo možné nikde koupit. Ani já jsem nebyla výjimkou. Roušky jsem nosila do našeho supermarketu pro prodavačky a v kabelce jsem mívala vždy několik dalších pro případ, že bych potkala někoho, kdo je potřebuje.
Jednoho dne jsem tak jako obvykle předala roušky prodavačkám a šla nakoupit. U zeleniny stála velmi stará paní. Byla shrbená, v jedné ruce držela hůlku a v druhé malý košík. Pomalu si vybírala ovoce.
Napadlo mě, že bych jí mohla jednu roušku nabídnout.
Přistoupila jsem k ní a zeptala se, jestli by nechtěla jednu ušitou, aby se mohla chránit.
Paní ke mně zvedla oči.
V tu chvíli mnou projel zvláštní mráz. Ten obličej, ta postava a především její oči. Najednou jsem měla pocit, jako by přede mnou stála má babička, která zemřela před dvaceti lety.
Babička pro mě byla jako maminka. Měly jsme k sobě velmi blízko a její odchod ve mně zanechal hlubokou stopu.
A teď přede mnou stála cizí žena, která mi ji tolik připomínala.
Paní se na mě laskavě usmála a řekla:
„Děvenko, já už žádnou roušku nechci. Já už takové věci vůbec nepotřebuji.“
Řekla to s úsměvem. Já ale cítila, jak se mi do očí derou slzy. Sama jsem nevěděla proč.
Paní mi začala děkovat za mou nabídku a povídala, že by se mi ráda nějak odvděčila. Doma prý má uháčkované dečky a jednu by mi chtěla dát.
Odmítla jsem. Vysvětlovala jsem jí, že jsem jí roušku nabídla proto, abych pomohla, a nic za to nechci.
Ona ale trvala na svém.
Nakonec jsem se usmála a řekla jí:
„Víte co, třeba ještě někdy bude příležitost.“
Tím naše setkání skončilo.
Jenže já na tu paní nemohla přestat myslet. Vybavoval se mi její pohled a podoba, která mi tolik připomínala babičku. Postupně vzpomínka trochu ustoupila, ale nikdy úplně nezmizela.
Podruhé u pečiva
Přibližně o dva roky později jsem ji potkala znovu. Tentokrát stála u pečiva a snažila se dostat k rohlíkům. Pomohla jsem jí otevřít box, aby si mohla vybrat.
Když ke mně zvedla oči, okamžitě jsem ji poznala.
Byla to ona.
Pozdravila jsem ji a s úsměvem se zeptala:
„Vy jste ta paní s těmi dečkami, že ano?“
Potvrdila mi to a daly jsme se znovu do řeči. Přesně si už nepamatuji, o čem jsme si povídaly, ale vím, že mi s ní bylo moc příjemně.
Bylo zvláštní potkat ji po tak dlouhé době znovu na stejném místě. Potom jsme se rozloučily a každá pokračovala svou cestou.
Život běžel dál. Paní jsem dlouho neviděla a postupně jsem na ni myslela méně často.
Až do jednoho dne, kdy jsem ji zahlédla potřetí.
Potřetí na přechodu
Přibližně před několika měsíci jsem jela z práce kolem našeho supermarketu. Na přechodu šla pomalu stará paní. V jedné ruce měla hůlku, ve druhé nákupní tašku.
Zastavila jsem před přechodem a nechala ji v klidu přejít.
Když byla kousek od mého auta, podívala jsem se na ni pozorněji.
Byla to zase ona.
V tu chvíli jsem se úplně rozklepala. Viděla jsem, jak pomalu kráčí, opírá se o hůlku a nese si svůj nákup. Bylo mi jí líto. Přemýšlela jsem, jestli má někoho, kdo by jí mohl pomoci, nebo jestli musí všechno zvládat sama.
Pokračovala jsem domů, protože bydlím jen asi tři kilometry od supermarketu. Ale celou cestu jsem na ni myslela.
Proč musí takhle chodit s nákupem? Nemá někoho, kdo by jí pomohl? Nemohla by jí nákup přinést nějaká služba?
Když jsem dojela před dům, spontánně jsem otočila auto.
Řekla jsem si, že se vrátím a zkusím ji ještě někde najít. Chtěla jsem jí nabídnout pomoc. Nevěděla jsem, jestli ji přijme, ale alespoň jsem to chtěla zkusit.
A opravdu. Zahlédla jsem ji asi sto metrů od supermarketu.
Zaparkovala jsem, vystoupila a rychlým krokem se vydala za ní. Dostihla jsem ji na přechodu, pozdravila ji a zeptala se, jestli jí můžu pomoci s nákupem.
Byla trochu zaražená. Pochopitelně mě hned nepoznala. Vždyť jsem pro ni byla vlastně cizí žena.
Snažila jsem se proto jednat citlivě. Nechtěla jsem ji přemlouvat ani jí pomoc vnucovat. Nakonec mi ale důvěřovala natolik, že jsem jí mohla vzít tašku a doprovodit ji domů.
Její dům byl jen kousek od přechodu, asi padesát metrů.
Donesla jsem jí nákup až ke vchodu.
A tehdy mi znovu nabídla, abych šla k ní domů a vzala si slíbenou dečku.
Bylo mi to moc milé, ale necítila jsem se dobře při představě, že bych šla do bytu člověka, který mě vlastně pořádně nezná. Napadlo mě, že by pak mohla mít nepříjemnosti s rodinou, kdyby jim vyprávěla, že si domů pozvala cizí ženu.
Poděkovala jsem jí, ale zůstala jsem u dveří.
Rozloučily jsme se a já odešla.
Tentokrát jsem měla dobrý pocit, že jsem udělala něco užitečného. Nepotřebovala jsem žádnou odměnu ani slíbenou dečku. Stačilo mi vědomí, že jsem jí alespoň trochu usnadnila den.
Proč na ni stále myslím?
Dodnes si na tu paní vzpomenu, kdykoli jedu kolem jejího domu. Někdy se mi vybaví také přímo v Albertu, na místech, kde jsme se potkaly.
Pořád mi připomíná babičku. A pořád nedokážu vysvětlit, proč ve mně její pohled vyvolává tak silné emoce.
Možná je to tím, jak moc mi babička chybí. Možná ve tváři té ženy vidím něco, co mi po její smrti zůstalo v srdci. A možná je to jen zvláštní shoda okolností, která mě pokaždé vrátí ke vzpomínkám na člověka, který pro mě tolik znamenal.
Nechci tvrdit, že mi babička prostřednictvím té ženy něco vzkazuje. To nevím. Vím jen, že jsem za několik let třikrát potkala člověka, který ve mně pokaždé vyvolal stejný zvláštní pocit.
A při posledním setkání mě ten pocit přiměl otočit auto a vrátit se, abych pomohla.
A tak by mě zajímalo, jestli jste někdy také potkali někoho, kdo vám neskutečně připomínal člověka, který už tu s vámi není.
Někoho, u koho jste měli zvláštní pocit, který se těžko vysvětluje.
Stalo se vám někdy něco podobného?
