Článek
Jednoho dne, když se lidé v zemi hádali, zda je demokracie ještě k něčemu, rozhodli se dva rytíři z opačných konců populismu, že Hrad je příliš prázdný. A tak se vydali na cestu.
Babiš, oděn v plášti z dotací a s pokladničkou Agrofertu místo srdce, kráčel vpřed s jistotou člověka, který už všechno vlastní. Vedle něj hopkal Tomio, obutý v sandálech národní identity, mával vlaječkou a každého kolemjdoucího přesvědčoval, že za všechno může Brusel, migranti a levicová kavárna.
„Tomio, ty máš plán?“ zeptal se Babiš, když míjeli sochu Masaryka, která se na ně dívala s výrazem lehké nevolnosti.
„Jasně, Andreji. Já budu prezident pro obyčejné lidi. Ty budeš premiér pro neobyčejné firmy. Spojíme síly!“
Na Hradě je přivítal mluvčí, který už dávno zapomněl, co je to tisková konference. Místo toho jim podal zrcadlo.
„Kdo je nejmoudřejší v zemi zdejší?“ zeptal se Tomio.
Zrcadlo se zasmálo. „Ten, kdo se neptá.“
Babiš se zamračil. „To je nějaká provokace. Zavolám právníky.“
A tak se usadili v hradní síni, kde místo korunovačních klenotů ležely volební průzkumy, a začali vládnout. Jeden tweetoval, druhý zakládal petice. Jeden sliboval, druhý varoval. A lidé? Ti si koupili popcorn a čekali, kdy se pohádají o to, kdo bude sedět blíž k trůnu.
Nakonec se ukázalo, že Hrad není tak pohodlný, jak se zdálo. Všude samé tradice, ústava a nepříjemné otázky novinářů. A tak se oba rytíři rozhodli, že je lepší vládnout z obrazovky než z Hradu.
A zemi zůstala jen pohádka. O tom, jak dva muži šli na Hrad, ale nikdy nedošli k pravdě.
