Článek
Klacek spravedlnosti
V zapomenuté vesnici jménem Pravdoláskov, kde se pravda nosila na klopě a láska se prodávala v sámošce za pětikorunu, se jednoho dne objevil klacek. Nebyl to obyčejný klacek. Byl to klacek osudu, vyřezaný z morálního dubu, který rostl na hranici mezi realitou a předvolebním slibem.
Klacek měl zvláštní schopnost: když někdo pronesl větu, která odporovala zdravému rozumu, klacek se zjevil a decentně zaklepal na čelo. Ne silně, jen tak, aby dotyčný na chvíli ztratil orientaci a začal přemýšlet.
Jednoho dne přijel do Pravdoláskova muž s vlasy jako čerstvě vyžehlený koberec a hlasem, který by přesvědčil i slepici, že je labuť. Místní ho poznali – byl to Andrej, ten, co sliboval levné máslo, drahé jaderné reaktory a důchody vyšší než Eiffelovka.
Postavil se na náměstí, rozhlédl se a pronesl: „Když mě zvolíte, nebude žádná inflace, žádné povolenky a důchodci dostanou zdarma rohlíky i s máslem. A k tomu ještě teplé slovo od premiéra.“
A v tu chvíli se klacek zjevil. Neletěl. Neútočil. Jen se zjevil nad hlavou, jako svatozář, ale z bukového dřeva. A pak… ťuk. Jemně, ale důrazně.
Andrej se zarazil. „Co to bylo?“ Starosta pokrčil rameny. „To je náš klacek spravedlnosti. Máme ho od doby, co nám sem přijel ten pán z Bruselu a tvrdil, že uhlí je ekologické.“
Andrej se zamračil. „To je útok na demokracii!“ Klacek se zjevil znovu. Ťuk. „To je sabotáž!“ Ťuk. „To je…“ Ťuk. „Dobře, dobře, možná jsem to trochu přehnal.“
Lidé zatleskali. Klacek se uklonil. A od té doby, kdykoli někdo v Pravdoláskově pronesl něco jako „dluhy se nemusí platit“ nebo „všechno bude zadarmo“, klacek se decentně připomněl.
A tak se vesnice stala nejracionálnějším místem v republice. A Andrej? Ten si pořídil helmu. Z programu EU pro ochranu před realitou.
