Článek
Kdo je to vlastně „strejc“?
Strejc je muž v nejlepších letech (čti: od padesáti výš), který má na všechno názor, ale nikdy za nic nenese odpovědnost. Je to člověk, který si plete Excel s exekucí, ale přesto rozhoduje o rozpočtu. Jeho hlavní kvalifikací je, že „už toho hodně zažil“ a „má známosti“. V životopise má napsáno: „člen výboru pro věci veřejné, předseda komise pro nicnedělání, poradce pro porady“.
Funkce? Ano. Práce? Ne.
Ve Strejcokracii se funkce dědí jako rodinné stříbro. Strejc Pepa předá místo strejci Karlovi, ten ho zase předá synovci, který právě dokončil kurz Excelu pro začátečníky. Všichni jsou spokojení. Hlavně že se točí kafe, diety a služební auta.
Práce? Tu dělají „mladí a ambiciózní“, kteří ještě nepochopili, že ve Strejcokracii se nevyhrává výkonem, ale výdrží. Kdo vydrží sedět nejdéle a nejméně toho řekne, ten se stává předsedou výboru pro mlčení.
Program? Máme!
Program Strejcokracie je jednoduchý:
Zachovat status quo. Když to fungovalo za Husáka, proč to měnit?
Založit pracovní skupinu. Nejlépe takovou, která se nikdy nesejde.
Zúčastnit se všech rautů. Protože networking je základ.
Vyhnout se odpovědnosti. „To nebylo v mé gesci.“
Mluvit dlouho a neříct nic. Umění rétoriky v praxi.
Strejcova moudrost
Strejc má vždy po ruce nějaké životní moudro. Například:
„To za nás nebývalo.“
„To se musí řešit systémově.“
„Já bych to udělal jinak, ale víš jak…“
„To není tak jednoduchý, jak si myslíš.“
A když už je nejhůř, vytáhne eso z rukávu: „To musí schválit výbor.“
Strejcokracie není jen forma vlády. Je to životní styl. Je to umění být všude, ale zároveň nikde. Mluvit o všem, ale nic neříct. A hlavně – mít funkci, ale nedělat nic.
A tak Strejc sedí, přikyvuje, usrkává kávu a čeká, až ho někdo zvolí do další komise. Protože ve Strejcokracii platí jedno pravidlo: Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. A kdo nic nezkazí, ten má šanci na povýšení.
