Článek
Smích moci a ticho důvěry – o míru, který se nerodí z převahy
„Putin se jen směje.“ Tato věta, často opakovaná v médiích, působí jako pečeť nemožnosti. Jako by smích byl důkazem, že mír je iluze, že snaha o dialog je slabost, že důvěra je naivní. Ale co když právě tento smích je výrazem nejhlubší nejistoty? Co když smích moci není triumfem, ale maskou strachu?
Smích jako zbraň
Ve filosofii moci je smích ambivalentní. Může být výrazem převahy – výsměchem slabosti druhého. Ale může být i obranným mechanismem, který zakrývá neschopnost vést skutečný dialog. Když se Putin směje snahám o mír, může to být gesto, které má odradit, zesměšnit, zneplatnit. Ale zároveň může být přiznáním, že jiný jazyk než jazyk síly už neovládá.
Mír jako schopnost uznat druhého
Mír není jen dohoda. Je to schopnost vidět druhého jako subjekt, ne jako nástroj. V tomto smyslu je mír filosofickým aktem – aktem uznání. Pokud jedna strana odmítá uznat utrpení druhé, mír se stává příměřím bez důvěry. Trumpova snaha o mír může být politicky motivovaná, ale pokud není podpořena ochotou obou stran ke skutečnému uznání, zůstává jen gestem.
Historická paměť jako překážka i most
Evropa nese paměť války, zrady, okupace. Rusko nese paměť obklíčení, invazí, ponížení. Tyto paměti se střetávají jako neviditelné armády. Mír je možný teprve tehdy, když se paměť nestane zbraní, ale mostem. Když se minulost nevyužívá k ospravedlnění moci, ale k pochopení bolesti.
Filosofie jako tichý diplomat
V době, kdy se diplomacie mění v rétoriku síly, může být filosofie nejtišší, ale nejhlubší formou vyjednávání. Nevyjednává o území, ale o významu. O tom, co znamená být člověkem v době, kdy se smích stal nástrojem výsměchu a ticho se považuje za slabost.
Mír jako odvaha neodpovědět výsměchem
Možná je největší síla v tom, neodpovědět na výsměch výsměchem. Nezrcadlit smích moci, ale nabídnout ticho důvěry. Ticho, které není slabostí, ale prostorem pro nový jazyk. Jazyk, který nepopírá rozdíly, ale hledá v nich mosty. Jazyk, který chrání ne před druhým, ale s druhým.
