Článek
📓 Zubní deník důchodkyně
aneb Jak jsem se stala pacientkou, sponzorkou a filozofkou zároveň
Den 1: První kousnutí do reality
Dnes mi zubařka oznámila, že můj chrup je „výzva“. Ne pro mě — pro ni. Prý se těší, že si na mně „procvičí nové postupy“. Cítím se jako testovací králík, jen bez mrkve. Cena? Sto tisíc. V hotovosti. Nebo ledvinu. Zatím jsem zvolila hotovost.
Den 3: Anestezie a jiné drogy
Po první návštěvě jsem zjistila, že anestezie je jako politika — slibuje, že nebude bolet, ale stejně to bolí. A když odezní, zůstane jen otupělost a prázdná peněženka. Doma jsem si dala čaj. Bez cukru. Bez radosti. Bez zubů.
Den 5: Konzultace s dcerou
Řekla jsem dceři, kolik to bude stát. Mlčela. Pak se zeptala, jestli bych nechtěla radši nový mobil. Prý „na fotky“. Řekla jsem jí, že si radši vyfotím účet za korunku. To je umění. To je realita. To je dokument do Národního archivu.
Den 7: Zubní influencerka
Založila jsem si účet na sociální síti: @zubnidenik. První příspěvek: selfie s otokem tváře a popiskem „Krása bolí. A stojí jako dovolená v Toskánsku.“ Mám tři lajky. Jeden je od mého zubaře. Druhý od jeho účetní. Třetí od neznámého mladíka, co mi nabídl slevu na kryptoměnu.
Den 10: Mezigenerační dialog
V čekárně jsem potkala mladou slečnu. Řekla mi, že si zuby nechá vybělit, protože „život je branding“. Já jí řekla, že moje zuby jsou přirozené. Tedy byly. Teď jsou zirkonové. A dražší než její kabelka. Usmála se. Já ne. Nemohla jsem.
Den 14: Závěrečný zákrok
Dnes mi nasadili poslední korunku. Cítila jsem se jako královna. Sice bez trůnu, ale s novým chrupem. Zubařka mi podala zrcátko. Usmála jsem se. A poprvé po dlouhé době jsem si připadala… kompletní. I když o sto tisíc lehčí.
A tak končí můj zubní deník. Ne jako tragédie, ale jako kronika přežití. Protože stárnout neznamená chátrat. Znamená to investovat — do zdraví, do důstojnosti, do humoru. A někdy i do zubů.
