Článek
Legendární Jiřina Bohdalová (95) dostala ve Fany jednu z nejnáročnějších dramatických příležitostí své kariéry. Její postava není klasickou komediální figurkou, přestože právě hereččin přirozený smysl pro humor mohl snadno svádět k tomu, aby Fany hrála jako karikaturu. Toho se chtěla vyvarovat. Před natáčením se tedy nechala na jeden den zavřít do ústavu pro duševně choré, kde mohla pozorovat chování tamních pacientů. Inspirací jí měl být také Dustin Hoffman a jeho příprava na Rain Mana.
Výsledek je zajímavý především tím, že Bohdalová nepůsobí jako herečka, která se snaží za každou cenu „hrát postiženou ženu“. Fany je především konkrétní člověk se svými zvyky, radostmi a omezeným pohledem na svět. Díky tomu může její postava fungovat i v okamžicích, kdy se děj obejde bez velkých dramatických gest. A práce se vyplatila také z pohledu ocenění. Za Fany získala Bohdalová Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon. Film byl navíc nominován mimo jiné na cenu za nejlepší film a scénář.
Proti ní stála Jiřina Jirásková
Druhou polovinu ústřední dvojice vytvořila Jiřina Jirásková. Hraje primářku Jiřinu Venclovskou, úspěšnou lékařku, která má svůj život pevně pod kontrolou. Je zvyklá rozhodovat, organizovat a především nedávat příliš najevo emoce. „Zpočátku jsem ale nevěděl, která z nich bude hrát Fany a kdo její energickou a nepřístupnou sestru,“ vzpomínal Karel Kachyňa.
Jiřině Jiráskové role perfektně sedla
Buď jak buď, příchod Fany do její domácnosti proto představuje zásah do pečlivě nastaveného světa. Sestra, která žije mnohem spontánněji a bez ambicí, postupně narušuje její jistoty. Nejde přitom jen o klasický konflikt dvou rozdílných povah. Hubačův scénář staví také na otázce, co člověk získá a co může během života ztratit, když všechno podřídí práci a vlastnímu řádu. V tom je Fany podle mě zajímavější než běžná sentimentální televizní dramata. Fany se nemusí změnit v někoho jiného. Změnou prochází především její sestra.
Hubačův scénář a Kachyňův styl
Za scénářem stál Jiří Hubač, který měl v té době za sebou mimo jiné filmy Jedna kočka za druhou a Učitel tance. Fany tak zapadá do jeho tvorby, v níž často stavěl na propracovaných postavách a obyčejných lidských situacích. Český filmový přehled ji popisuje jako psychologický snímek s tragikomickými a melodramatickými prvky.
Režisér Karel Kachyňa se navíc v devadesátých letech vrátil k civilnějšímu způsobu vyprávění. Filmový přehled jeho tvorbu z tohoto období charakterizuje jako realistickou a u Fany konkrétně zdůrazňuje psychologický portrét komplikovaného vztahu dvou sester. Velkou roli v atmosféře filmu má také hudba Petra Hapky. Kamera Jiřího Macháně naopak zůstává poměrně střídmá a nesnaží se z každé scény dělat velkou filmovou událost. Díky tomu příběh stojí především na hercích.
Martin Huba mluví, ale jeho hlas neuslyšíte
Jednou z méně známých zajímavostí je obsazení slovenského herce Martina Huby. Ztvárnil doktora Malíka, přítele primářky. Divák ovšem jeho skutečný hlas neslyší. Postavu v české verzi kompletně namluvil Luděk Munzar. Dnes může taková výměna působit nezvykle, ale u koprodukčních a československých projektů nebyla postsynchronizace zahraničních či slovenských herců ničím výjimečným. Huba přitom rozhodně nebyl v českém prostředí neznámou osobností. Později se výrazně prosadil například ve filmech Obsluhoval jsem anglického krále, Horem pádem, Štěstí nebo Hovory s TGM.
Martin Huba (vpravo) se musel obejít bez svého hlasu
Zajímavou drobností je také Arnošt Goldflam v roli psychiatra. Herec totiž skutečně kdysi začal studovat medicínu. Na lékařské fakultě vydržel přibližně dva semestry, než zvolil jinou životní cestu. Později vystudoval herectví na JAMU a stal se nejen hercem, ale také dramatikem, režisérem a spisovatelem. Jeho obsazení do role psychiatra proto dostává s odstupem času docela příjemnou ironii. Goldflam sice lékařem nikdy nebyl, zkušenost ze studia medicíny ale skutečně má.
Donutil jako kostelník
Miroslav Donutil ve Fany nehraje faráře, jak se někdy v pozdějších připomínkách filmu nepřesně uvádí, ale kostelníka Homolku. Faráře ztvárnil ve filmu Želary až o několik let později. Právě Želary se staly jednou z jeho výrazných dramatických filmových rolí. V roce 2003 byl film nominován na Oscara a Donutil v něm dostal zcela jiný typ postavy než ve Fany.
Ve Fany je přitom zajímavé sledovat, jak Kachyňa pracuje s herci, které si diváci často spojují s komedií. Vedle Donutila je to především Bohdalová. Film jejich komediální zkušenost nezapírá, ale využívá ji mnohem střídměji.
Konec mohl být úplně jiný
Velká část filmu vznikala v reálných lokacích. Výraznou stopu zanechala především Kutná Hora. Filmová místa lze dodnes dohledat například u kostela svatého Jakuba nebo v Breüerových sadech. Zajímavý je také závěr filmu. Scény spojené s krematoriem se totiž natáčely u skutečného krematoria v Nymburce. Faktem je, že reálné prostředí pomáhá filmu i po letech. Kachyňa nepotřeboval vytvářet okázalý svět. Ulice, nemocnice, kostel nebo obyčejný byt stačí k tomu, aby příběh působil uvěřitelně.
Jedním z nejzajímavějších detailů ze zákulisí je také původně zvažovaný závěr. Diskutovalo se totiž o variantě, v níž by na rakovinu zemřela primářka Venclovská a Fany by nakonec skončila v ústavu. Tvůrci se ale rozhodli pro jinou podobu konce, což je podstatná změna. V jedné variantě by příběh skončil především pádem ženy, která si celý život budovala kariéru a samostatnost. Ve výsledné podobě dopadne osud mnohem tvrději na Fany, která tragicky zemře.
I díky tomu dnes film nepůsobí jen jako příběh o sestře, která se musí postarat o svou méně samostatnou příbuznou. Je také připomínkou toho, že člověk může celý život věnovat práci, pořádku a povinnostem, a přesto mu může něco podstatného unikat. Fany měla premiéru 30. listopadu 1995 a trvá přibližně 99 minut.
Zdroje: autorský článek s využitím
