Článek
V posledních letech se stále častěji objevují debaty o tom, jak daleko mohou zajít tvůrci při adaptaci známých příběhů. Nejde přitom jen o technické zpracování nebo modernizaci prostředí, ale o zásahy do samotné podstaty postav. Jedním z diskutovaných případů je i Severus Snape ze připravovaného seriálu o Harry Potterovi od J. K. Rowling. A nejde o izolovaný jev, podobné úvahy se objevily i u postavy James Bond, kde se dlouhodobě spekulovalo o obsazení Idrise Elby. Vášně vzbudila třeba i afroamerická herečka Lupita Nyong'o coby Helena Trojská a další hollywoodské šílenosti.
Co je adaptace a co už přepis původního díla?
Je třeba hned v úvodu říct, že autor tohoto článku nemá nic proti lidem černé (nebo jakékoli jiné) pleti. Ale čeho je moc, toho je příliš, protože se v přímém přenose odehrávají jakési podivné snahy vyhovět korektnosti a rasové vyváženosti. Přitom to s tím ale nemá v podstatě nic společného a vznikají naprosté paskvily.
Na první pohled se tyto debaty tváří jako snaha o větší otevřenost a nové interpretace. Ve skutečnosti ale často narážejí na základní otázku: co ještě je adaptace a co už je přepis původního díla? Pokud má mít adaptace smysl, měla by vycházet z respektu k tomu, co autor vytvořil, a to se netýká jen děje, ale i postav.
Snape je jasně popsaný, černoch to být nemůže
Severus Snape není obecná figura, kterou lze libovolně přetvořit. Je to velmi konkrétně vystavěná postava, jejíž vzhled, vystupování i psychologie tvoří jeden celek. Jeho bledost, uzavřenost a „nepříjemná“ vizáž nejsou náhodné, podporují dojem člověka stojícího na okraji, někoho, kdo je těžko čitelný a zároveň vnitřně rozpolcený. Jakmile se tyto prvky začnou zásadně měnit, nejde už jen o drobnou úpravu, ale o zásah do samotné konstrukce postavy.
Navíc sama Rowling takto svého čaroděje popsala. A herec s ghanskými kořeny Paapa Essiedu zkrátka představu nesplňuje ani omylem. Není to tedy Snape, je to někdo, kdo se jen stejně jmenuje. Jak se k tomu postaví fanoušci Harryho Pottera, bude jen na nich. Uvidíme letos na Vánoce.
Mimochodem, podobná logika platí i u Jamese Bonda. Tento charakter vznikl v určité době, v určitém kulturním kontextu a s určitými rysy, které ho definují. To neznamená, že se nedá reinterpretovat, ale pokud se změní příliš mnoho základních atributů, vyvstává otázka, zda je to stále tatáž postava, nebo už jen nové dílo s vypůjčeným jménem.
Proč chybí nebinární postavy a ti, co jsou psy?
Problém současné debaty je v tom, že se často neposuzuje, zda změna dává smysl z hlediska příběhu, ale zda odpovídá aktuálním společenským trendům. Tím se ale pozornost přesouvá od kvality vyprávění k naplňování vnějších očekávání. A právě tady vzniká napětí, které část publika vnímá jako umělé a vynucené.
Dovedeno do extrému to pak vyvolává otázky, kam až může takový přístup zajít. Pokud se rezignuje na vnitřní logiku postav a světa, není těžké si představit jakoukoli další změnu bez ohledu na to, zda má oporu v příběhu. Voldemort tak může být například nebinární postavou, nechat se oslovovat „to“ či „ono“. Mělo by to přeci smysl, ne?
Jak je možné, že v seriálu není nebinární postava jasně ukázána, když tam musel být na sílu zasazen herec černé pleti? Když korektnost, tak se vším všudy. Jsou i lidé, kteří si myslí, že jsou psi. Dejme jim prostor, jinak to nebude korektní. A tak dále, a tak dále. Nesmysl, že? Jasně, že ano. Takový přístup ale nevede k obohacení původního díla, spíš k jeho rozmělnění.
Harry Potter ztrácí co, v čem byl silný
To podstatné totiž přitom zůstává jednoduché: dobrá adaptace nevzniká tím, že se přizpůsobí aktuálním trendům, ale tím, že pochopí, proč původní dílo fungovalo. V případě Severuse Snapea – stejně jako u jiných ikonických postav – je klíčem právě propojení všech jeho charakteristik. Jakmile se toto propojení naruší, výsledek sice může nést známé jméno, ale ztrácí to, co ho původně činilo silným a uvěřitelným.
Zdroj: autorský komentář
