Článek
Režisér Bořivoj Zeman navázal snímkem Anděl na horách na úspěšnou Dovolenou s Andělem z roku 1952. V prvním filmu byl Gustav Anděl typickým nerudným člověkem, který se postupně zapojuje do kolektivu a přijímá dobové budovatelské hodnoty. Pokračování je v tomto směru o něco méně ideologické. Tentokrát Anděl vydává do Tatranské Lomnice především z osobních důvodů.
Jedna hvězda vedle druhé
Andělův syn Mirek se zasnoubil s Věrou, kterou přísný otec dosud nezná. Rozhodne se proto budoucí snachu nenápadně prověřit. Jenže si ji omylem splete s její jmenovkyní, a tím si zadělá na celou řadu trapných situací. Vedle Marvana se vrátil také Josef Kemr jako Bohouš Vyhlídka. Ve filmu se objevili například Stella Zázvorková, Rudolf Deyl mladší, Milada Želenská nebo Jaroslav Mareš. Kameru měl na starosti Jan Roth, scénář napsali Josef Neuberg a František Vlček a hudbu složil Dalibor C. Vačkář.
Spojení Marvana s Kemrem patří k tomu, co filmu pomáhá fungovat i dnes. Anděl je podezíravý, přísný a často protivný, zatímco Vyhlídka jeho svět trochu odlehčuje. Je to jednoduchý komediální princip, ale v jejich podání funguje překvapivě přirozeně.
Marvan si při natáčení zlomil nohu
Jedna z nejznámějších historek se týká samotného představitele hlavní role. Marvan si při natáčení poranil nohu, ovšem ne během práce před kamerou. Po natáčení se měl společně s kameramanem vydat na sáňkách na skleničku. Jízda skončila nehodou a následné vyšetření odhalilo zlomeninu, vykloubený kotník a poškozené šlachy. Film pak točil se sádrou na noze, což sice nikdo nepoznal, Marvan se ale zlobil na všechny kolem. „Oni by se smáli, i kdyby nás vezli v rakvi,“ komentoval to.
Pro štáb přitom nebylo jednoduché natáčení přerušit, byť třeba jen nakrátko. Zimní podmínky se rychle měnily a sněhu ubývalo a musel se dovážet nákladními auty z vyšších poloh. Marvan přitom nebyl jediný, kdo si z natáčení odnesl zdravotní následky. Zranění postihla také Rudolfa Deyla mladšího a problémy měli i Josef Kemr se Stellou Zázvorkovou, zranili se rovněž někteří členové technického štábu.
Je to jedna z těch perliček, které při sledování samotného snímku prakticky nepoznáte. Marvan nepůsobí jako člověk, který by před kamerou zápasil se zraněním. O to působivější je představa, v jakých podmínkách některé scény vznikaly.
Tatranská idyla je trochu filmový podvod
Dnes může film působit jako autentický záznam zimní dovolené v Tatrách. Tvůrci ale pochopitelně kombinovali různé lokace a filmové triky. Zotavovna Morava, kterou diváci ve filmu dobře znají, skutečně stojí v Tatranské Lomnici. Natáčení tam ale bylo omezené. V budově se pořizovaly především záběry rozcvičky, zatímco interiéry vznikaly v nedalekém Grand Hotelu. Část interiérů navíc filmaři pořídili v Sokolské boudě v Janských Lázních.
Podobně je to s některými záběry z lanovky. Na obrazovce všechno vypadá, jako by herci skutečně cestovali zasněženou krajinou. Některé scény však vznikaly ve studiu před projekčním plátnem. Pozornější divák si může všimnout i toho, že v otevřeném vagonu při rozhovoru hercům v mrazu prakticky nejde pára od úst. Na filmových databázích a stránkách věnovaných chybám ve filmech se upozorňuje také na další nesrovnalosti – například na rozdíl mezi označením a vnitřním uspořádáním některých železničních vozů.
A potom je tu slavná šála. Ve scéně, kdy Anděl uvízne v horské chatě během vichřice, se mu během záběrů mění šedá šála za vínově proužkovanou a zase zpět. Není to zásadní chyba, ale právě takové drobnosti dnes fanoušci starých filmů rádi hledají.
Ani pohled na Lomnický štít úplně nesedí
Jedna z filmových iluzí je ještě nápadnější. Anděl se v určité chvíli dívá z balkonu zotavovny a v dálce je vidět Lomnický štít. Jenže skutečná budova Moravy takový balkon orientovaný tímto směrem nemá. Podobných nesrovnalostí si dnes všimneme možná snáz než tehdejší diváci. Tehdy šlo především o to, aby film vytvořil přesvědčivý obraz zasněžené dovolené. Současný divák má naopak možnost zastavit obraz, vracet scény a porovnávat je se skutečnými místy.
Na svou dobu nebyla zanedbatelná ani částka, kterou Jaroslav Marvan za hlavní roli dostal. Uvádí se honorář 45 600 korun. Tehdejší průměrná měsíční mzda přitom činila přibližně 1 192 korun, takže šlo o částku odpovídající zhruba 38 průměrným měsíčním výdělkům.
Nutno ale říct, že ve snímku je naprosoto dokonalá. Anděl mu sedl hlavně proto, že jeho přísnost nepůsobí jen jako karikatura. Pod nevrlou slupkou je člověk, který má své představy o pořádku a správném chování, ale zároveň se postupně ukazuje, že se dokáže mýlit.
Anděl měl vyrazit k moři
Anděl na horách patřil mezi divácky úspěšné filmy své doby. Národní filmový archiv jej označuje za jeden z nejúspěšnějších titulů československé kinematografie 50. let. Do kin vstoupil v listopadu 1955 a postupně se dostal také za hranice Československa. Úspěch komedie souvisel také s tím, že Marvanova postava už byla známá z prvního filmu. Divák nemusel Gustava Anděla znovu poznávat. Stačilo ho přesunout z letní rekreace do zimních hor a změnit typ problémů, které musí řešit.
Gustav Anděl přitom nemusel skončit v horách. Tvůrci plánovali ještě další pokračování s pracovním názvem Anděl u moře. Z tohoto záměru ale nakonec nic nebylo. Což je docela škoda. Po letní dovolené a zimních Tatrách by byl přesun k moři logickým pokračováním série. Zároveň si lze jen těžko představit, zda by se postava v takovém prostředí ještě dokázala udržet v původní podobě.
Zdroj: autorský článek s využitím
