Článek
Když se v českých dějinách mluví o velkých vojevůdcích, většina lidí si vybaví Jana Žižku. O čtyři století dříve však získal podobnou pověst přemyslovský kníže Břetislav I. (asi 1002–1055), kterému kronikář Kosmas přisoudil přezdívku „český Achilles“. Nebyla to náhoda. Břetislav dokázal využít mimořádně příznivé mezinárodní situace, podnikl jednu z nejúspěšnějších vojenských výprav raného českého státu a na několik let učinil z Přemyslovců nejmocnější dynastii mezi Labem a Vislou.
Jeho slavná výprava do Polska roku 1038 však nebyla obyčejnou loupeživou expedicí. Šlo o pečlivě připravenou operaci, v níž se prolínaly vojenské cíle, dynastická politika, ekonomické zájmy i církevní symbolika. Výsledkem nebylo pouze vyplenění významných měst, ale také odvezení ostatků svatého Vojtěcha z Hnězdna do Prahy. Tento krok dodnes vyvolává otázky, zda šlo o legitimní přenesení relikvií, nebo o čin, který bychom dnešními slovy označili za krádež.
Střední Evropa na pokraji změn
Na počátku 11. století nevypadala situace českého státu nijak mimořádně. Přemyslovci byli sice pevně usazeni v Čechách, jejich postavení však bylo úzce spojeno se Svatou říší římskou. Český kníže uznával nadřazenost římského krále a za svou vládu odváděl říši vojenské služby i politickou loajalitu. Nešlo však o přímou podřízenost v moderním slova smyslu. Ve středověku byly vztahy mezi panovníky založeny především na osobních vazbách, lenních přísahách a vzájemných závazcích.
Socha Břetislava I. na Žižkově náměstí, Chrudim
Břetislav se dostal k moci kolem roku 1034 poté, co v českých zemích skončilo období dynastických sporů. Zkušeností měl více než dost. Už jako moravský údělník prokázal vojenské schopnosti a získal respekt domácí šlechty. Legenda o únosu budoucí manželky Jitky ze Schweinfurtu sice bývá romantizována, ale ukazuje, že mladý Přemyslovec jednal odvážně a často bez ohledu na zavedené konvence.
Na sever od českých hranic se mezitím odehrávala dramatická krize. Polské knížectví, které za vlády Boleslava Chrabrého patřilo k nejsilnějším státům regionu, se během několika desetiletí začalo rozpadat. Po smrti jeho syna Měška II. v roce 1034 následovaly občanské nepokoje, vzpoury proti panovníkovi i církevní organizaci a současně nájezdy sousedních zemí. Část historiků tuto dobu označuje za „pohanskou reakci“, jiní upozorňují, že šlo spíše o kombinaci sociálních nepokojů, mocenského vakua a oslabení státní správy než o skutečný návrat k pohanství. Této situace Břetislav využil.
Nešlo o spontánní vpád. Připravit velkou armádu znamenalo zajistit zásobování, dopravu i podporu domácích velmožů. České vojsko muselo překonat obtížný terén, proniknout hluboko do nepřátelského území a udržet disciplínu během několikaměsíční výpravy. To samo o sobě svědčí o poměrně vyspělé organizaci přemyslovského státu.
Proč bylo Polsko tak lákavým cílem?
Na první pohled se může zdát, že Břetislav sledoval pouze kořist. Ve středověku však byla vojenská výprava téměř vždy směsí ekonomických a politických motivů. Polsko představovalo obrovský zdroj bohatství. Kostely, kláštery i knížecí dvory ukrývaly zlato, stříbro, liturgické předměty i zásoby potravin. Vítězná armáda mohla získat také stovky nebo tisíce zajatců, kteří představovali cennou pracovní sílu. Přesuny obyvatelstva nebyly v raném středověku ničím neobvyklým a váleční zajatci často končili jako služebníci nebo kolonisté na nově osidlovaných územích.
Neméně důležitou roli hrálo Slezsko. Tato oblast představovala přirozenou spojnici mezi českými zeměmi, Polskem a obchodními cestami vedoucími dále na východ. Kdo ovládal Slezsko, mohl kontrolovat významnou část dálkového obchodu se solí, kožešinami i otroky. Z vojenského hlediska šlo navíc o nárazníkové území chránící severovýchodní hranici českého státu.
Břetislav I. byl výborný stratég
Hlavním cílem výpravy tak podle všeho nebylo samotné Hnězdno, ale právě získání dlouhodobého vlivu ve Slezsku. Vyplenění polského centra mělo protivníka natolik oslabit, aby Přemyslovci mohli své postavení v regionu upevnit. Do úvah vstupovala také prestiž. Ve středověku nebyla vojenská vítězství pouze otázkou moci. Úspěšný panovník získával autoritu vůči domácí šlechtě i zahraničním vládcům. Každé velké tažení zvyšovalo jeho politický kapitál a posilovalo postavení celé dynastie. Když se proto české vojsko vydalo na sever, nešlo jen o další pohraniční střet. Břetislav se pokoušel přepsat mocenskou mapu střední Evropy.
Bleskový úder proti oslabenému sousedovi
Přesný průběh výpravy z roku 1038 dnes už nelze zrekonstruovat den po dni. Dochované prameny jsou kusé a vznikly až s určitým časovým odstupem. Přesto je zřejmé, že Břetislav postupoval rychle a využil okamžiku, kdy polský stát prakticky přestal fungovat jako jednotný celek.
Po smrti Měška II. se země propadla do mocenského chaosu. Část oblastí ovládli místní velmoži, jinde vypukly vzpoury proti církevním institucím a knížecí správě. Situace byla natolik vážná, že pozdější polská tradice hovořila téměř o zhroucení státu. Moderní historici sice upozorňují, že obraz úplného rozvratu je částečně přehnaný, přesto bylo zřejmé, že Polsko není schopno organizovat účinnou obranu.
České vojsko překročilo hranice patrně přes Slezsko a postupovalo směrem na sever. Cestou obsazovalo opevněná hradiště a získávalo zásoby. Dobové kroniky popisují vypalování sídel i odvážení značného množství kořisti, je však třeba mít na paměti, že středověcí kronikáři rádi zdůrazňovali velikost vítězství svého panovníka. Rozsah ničení proto nelze přesně určit. Jisté však je, že Břetislav dosáhl samotného Hnězdna, tehdejšího duchovního centra Polska.
Hnězdno nebylo jen město, bylo symbolem
Dnes může být překvapivé, proč právě Hnězdno hrálo tak významnou roli. Nebylo totiž největším ani hospodářsky nejbohatším městem země. Jeho význam spočíval především v církevní a symbolické rovině. Právě zde sídlilo arcibiskupství založené roku 1000 během slavného setkání císaře Oty III. s Boleslavem Chrabrým. Hnězdenská arcidiecéze představovala důkaz, že Polsko získalo vlastní církevní organizaci nezávislou na německých biskupstvích. Ve středověké Evropě to mělo obrovský politický význam. Samostatná církevní provincie posilovala legitimitu panovníka i celé dynastie.
Stejně důležité byly ostatky svatého Vojtěcha. Pražský biskup Vojtěch z rodu Slavníkovců zemřel roku 997 při misijní cestě mezi Prusy. Podle tradice vykoupil jeho tělo Boleslav Chrabrý za tolik zlata, kolik vážilo, a nechal je uložit právě v Hnězdně. Kolem jeho hrobu se postupně vytvořilo jedno z nejvýznamnějších poutních míst střední Evropy. Pro Poláky představoval svatý Vojtěch patrona země i symbol jejího postavení mezi křesťanskými státy. Pro Břetislava znamenal něco jiného.
Ostatky svatého Vojtěcha jako politická zbraň
Na první pohled může působit zvláštně, že vojenský vítěz věnoval tolik pozornosti lidským ostatkům. Ve středověku však relikvie nepředstavovaly pouhé připomínky světců. Byly považovány za skutečný zdroj Boží milosti, ochrany i prestiže. Chrám, který uchovával ostatky významného světce, přitahoval poutníky z celé Evropy. Ti přinášeli dary, podporovali místní obchod a současně zvyšovali význam města. Relikvie byly současně symbolem Boží přízně vůči panovníkovi i jeho zemi.
Opukový náhrobek Břetislava I.
Získání ostatků svatého Vojtěcha tak nebylo jen duchovní záležitostí, ale šlo o mimořádně cenný politický kapitál. Břetislav si velmi dobře uvědomoval, že Vojtěch byl původem český biskup. Přestože byl pohřben v Hnězdně, jeho život byl nerozlučně spojen s Prahou. Přenesením jeho ostatků mohl český kníže zdůraznit, že vrací významného světce do země, odkud pocházel. Zde však začínají první historické spory.
Byla to krádež, nebo legitimní přenesení relikvií?
Moderním pohledem bychom odvezení ostatků zřejmě označili za krádež. Ve středověku však podobně jednoznačný pohled neexistoval. Přenášení relikvií – latinsky translatio – bylo běžnou součástí církevního života. Ostatky světců se přesouvaly při zakládání nových kostelů, klášterů nebo při reorganizaci církevní správy. Takové přenesení však mělo probíhat se souhlasem příslušných církevních autorit.
Jenže raný středověk nebyl vždy tak přísně regulovaný, jak by se mohlo zdát. Existoval dokonce fenomén označovaný moderními historiky jako furta sacra – „svaté krádeže“. Mniši nebo panovníci někdy relikvie získali bez souhlasu jejich dosavadních správců. Takové jednání pozdější legendy často ospravedlňovaly tvrzením, že sám světec si přál být přenesen jinam. Pokud se po přenesení začaly dít zázraky, považovalo se to za důkaz, že nový domov relikvií odpovídá Boží vůli.
Neznamená to, že církev podobné jednání schvalovala. Znamená to pouze, že realita byla složitější než dnešní představa jednoznačně vymahatelného práva. V případě svatého Vojtěcha navíc existoval silný argument české strany. Vojtěch byl pražským biskupem, příslušníkem českého rodu Slavníkovců a významnou osobností českých dějin. Přemyslovci mohli tvrdit, že jeho ostatky se vlastně vracejí domů. Polská strana naopak zdůrazňovala, že světec byl právoplatně pohřben v Hnězdně a stal se patronem polského státu. Zda Břetislav jednal především z náboženských důvodů, nebo šlo o promyšlený politický tah maskovaný zbožností, je samozřejmě otázka.
Vedle ostatků svatého Vojtěcha odvezli Češi také relikvie jeho nevlastního bratra Radima-Gaudencia, prvního hnězdenského arcibiskupa, a podle některých pramenů i ostatky Pěti svatých bratří. Praha tak během jediné výpravy získala soubor relikvií, který výrazně zvýšil prestiž tamního kostela sv. Víta. Jenže ve chvíli, kdy se Břetislav vracel domů jako vítěz, začala jeho úspěch sledovat s rostoucími obavami jedna z nejmocnějších osobností tehdejší Evropy – římský král Jindřich III. Výprava totiž zásadně narušila rovnováhu sil.
Slezsko, to je oč tehdy běželo?
Přestože pozornost kronikářů přitahovalo především vyplenění Hnězdna a přenesení ostatků svatého Vojtěcha, z dlouhodobého hlediska mohlo být ještě důležitější něco jiného – ovládnutí Slezska. Dnes je spojováno především s územím dnešního Polska, jeho historie je však mnohem složitější. Už v raném středověku šlo o oblast, kde se střetávaly zájmy Přemyslovců, Piastovců i římských panovníků. Hranice nebyly pevně vytyčené a nárok na vládu často určovala spíše vojenská síla než jakýkoli právní dokument.
Pro český stát představovalo Slezsko strategickou bránu na sever. Vedly tudy významné obchodní stezky spojující Čechy s Baltem i Kyjevskou Rusí. Přes oblast proudila sůl, kožešiny, vosk, jantar i otroci, kteří tehdy tvořili běžnou součást evropského obchodu. Kdo kontroloval Slezsko, mohl vybírat cla, ovlivňovat obchod a současně chránit severovýchodní hranici svého státu.
Výprava z roku 1038 proto nebyla jen trestnou expedicí proti oslabenému sousedovi. Břetislav vytvořil podmínky pro to, aby Přemyslovci mohli ve Slezsku vystupovat jako rozhodující mocnost. Několik let se zdálo, že uspěl. České vojsko oblast ovládalo a Polsko nebylo schopno podniknout účinnou protiakci. Jenže tento úspěch začal být problémem pro již zmíněného římského krále Jindřicha III.
Jindřich III. přesně věděl, co je a co není v jeho zájmu
Jindřich III. nechtěl silné Polsko ani silné Čechy
Ve školních učebnicích bývá vztah českých knížat k římským panovníkům někdy zjednodušován jako vztah pána a vazala. Skutečnost byla mnohem složitější. Jindřich III., který se roku 1046 stal císařem, patřil mezi nejmocnější panovníky své doby. Jeho cílem nebylo dobývat české země ani je přímo spravovat. Potřeboval však udržet rovnováhu sil uvnitř říše i na jejích hranicích. Příliš silné Polsko představovalo riziko stejně jako příliš silné Čechy.
Břetislavova výprava tuto rovnováhu narušila. Kníže získal prestiž, kořist, relikvie i vliv ve Slezsku. Pokud by se mu podařilo oblast trvale udržet a současně oslabit Piastovce natolik, že by se už nevzpamatovali, vznikl by ve střední Evropě stát výrazně silnější, než si Jindřich přál. Římský král proto začal podporovat obnovu polského knížectví pod Kazimírem I., později nazývaným Obnovitel. Jeho návrat do Polska nebyl jen polskou záležitostí. Vyhovoval také říšské politice, která usilovala o to, aby žádná regionální mocnost příliš nepřerostla ostatní. Zde se ukazuje, že Břetislav sice dokázal zvítězit na bojišti, ale diplomacie představovala úplně jinou disciplínu.
Dvě neúspěšná tažení proti Čechám
Jindřich III. se nejprve pokusil přimět Břetislava k ústupkům jednáním. Když český kníže odmítal vzdát se svých zisků, následovala vojenská řešení. První velké tažení do Čech v roce 1040 skončilo překvapivým neúspěchem. Německé vojsko postupovalo obtížně zalesněnou Šumavou a české oddíly využily terén ve svůj prospěch. Jedním z nejznámějších střetů byla bitva u Brůdku poblíž Všerubské stezky, kde útočníci utrpěli citelné ztráty.
Toto vítězství výrazně posílilo Břetislavovu pověst. Ukázalo, že české vojsko dokáže odolat i armádě římského krále. Jenže triumf měl krátké trvání. O rok později Jindřich III. změnil strategii. Místo jediného útoku vyslal několik vojenských proudů z různých směrů, využil podpory spojenců a lépe zajistil zásobování. Česká obrana se tentokrát dostala pod mnohem větší tlak.
Břetislav I. si zachoval tvář i zemi
Břetislav pochopil, že dlouhodobý odpor nemá šanci na úspěch. V roce 1041 se podrobil římskému králi, obnovil lenní vztah a vzdal se části svých výbojů. Šlo o porážku, která však nebyla zdaleka tak katastrofální, jak by se mohlo zdát.
Prohrál válku, ale zachoval stát
Ve středověku nebyla kapitulace automaticky spojena se ztrátou trůnu. Jindřich III. neměl zájem Přemyslovce sesadit. Naopak potřeboval schopného spojence, který bude v Čechách vládnout jeho jménem a současně zajistí stabilitu na jihovýchodní hranici říše. Břetislav proto zůstal českým knížetem.
Musel sice uznat autoritu římského panovníka a vzdát se části svých nároků, podařilo se mu však zachovat jádro svého státu i prestiž domácí dynastie. Některé zisky ze slezské oblasti byly ztraceny, jiné se staly předmětem dalších jednání mezi Přemyslovci a Piastovci. Spor o Slezsko ostatně pokračoval ještě po několik dalších generací.
Právě zde se ukazuje jedna z Břetislavových největších předností. Nebyl pouze odvážným vojevůdcem, ale také realistickým politikem. Ve chvíli, kdy pochopil, že další odpor proti nejsilnějšímu evropskému panovníkovi nemůže uspět, dokázal ustoupit dříve, než by ohrozil samotnou existenci českého státu. Z vojenského hlediska tak jeho polská výprava představovala velkolepé vítězství. Z hlediska evropské politiky ale zároveň ukázala limity české moci. Přemyslovci mohli využít oslabení sousedů, nemohli však dlouhodobě jednat proti zájmům římského císaře.
Odkaz „českého Achilla“
Kosmas označil Břetislava za „českého Achilla“ především kvůli jeho vojenským schopnostem. Při bližším pohledu však jeho význam nespočívá jen ve vítězstvích na bojišti. Břetislav patřil k panovníkům, kteří dokázali využít krátkého okamžiku, kdy se mezinárodní situace vyvíjela v jejich prospěch. Rozpoznal slabost Polska, jednal rychle a odvážně a během jediné výpravy dosáhl úspěchu, který neměl v českých dějinách raného středověku obdoby.
Zároveň ale narazil na hranice vlastní moci. Ve střední Evropě 11. století nemohl žádný regionální vládce dlouhodobě prosazovat vlastní zájmy bez ohledu na politiku římského krále. Jindřich III. dal jasně najevo, že rovnováha sil je pro něj důležitější než ambice jednotlivých knížat. Břetislav proto musel část svých zisků obětovat, aby uchoval to podstatné – vládu nad českým státem.
Jeho výprava do Polska přesto zanechala hlubokou stopu. Přispěla k proměně mocenských poměrů ve střední Evropě, posílila význam Prahy jako duchovního centra a zároveň ukázala, jak úzce byly ve středověku propojeny válka, náboženství a politika. Ostatky svatého Vojtěcha nebyly jen posvátnou relikvií. Byly symbolem legitimity, prestiže a moci, tedy hodnot, které měly pro středověkého panovníka stejnou cenu jako vítězství na bojišti.
Časová osa události
- kolem roku 1002 – narození Břetislava I.
- 1021 – sňatek s Jitkou ze Schweinfurtu (okolnosti jsou předmětem diskuse historiků).
- 1034 – po smrti Oldřicha nastupuje na český knížecí stolec.
- 1034 – umírá polský král Měšek II., Polsko se propadá do hluboké krize.
- 1038–1039 – Břetislav podniká tažení do Polska.
- 1039 – dobytí Hnězdna a převezení ostatků svatého Vojtěcha do Prahy.
- 1039 – vydání Břetislavových dekret (přesné okolnosti nejsou jisté).
- 1040 – první neúspěšné tažení Jindřicha III. do Čech.
- 1041 – druhé tažení římského krále, Břetislav uznává jeho svrchovanost.
- 1055 – smrt Břetislava I.
Zdroje: autorský článek s využitím
