Článek
Jedna role může zůstat v srdcích diváků navždy. Adam Novák o tom ví své. Stačí mu vejít do kavárny nebo na vernisáž a občas se ozve: „Petře Bajzo?“ Ten lehce nesmělý, ale zároveň rošťácký úsměv mu totiž zůstal dodnes. A možná i díky němu působí pořád tak klidně, přirozeně a trochu klukovsky.
Casting se trefil do černého
Když režisér Karel Smyczek připravoval seriál, který se navždy zapsal do historie české televize, byl Adam už vlastně skoro puberťák. Chodil do osmé třídy, ale vypadal přesně tak, jak si všichni představovali malého Petra Bajzu z knížky Karla Poláčka. Casting se trefil do černého. Navíc nebyl na place žádným nováčkem, před kamerou stál už od šesti let a herecký svět mu byl dávno známý.
Zajímavé je, že se v té době často potkával i se svou mladší sestrou Sandrou Novákovou, která je dnes hvězdou sociálních sítích či seriálu Ulice. Natáčeli spolu nejen Bylo nás pět, ale už předtím si je Smyczek vybral do česko-německého projektu Správná šestka. A do třetice všeho dobrého si jich všiml i Václav Vorlíček, takže se objevili v pokračování Arabely. Pro sourozence to byla trochu pohádka, sešli se na jednom place v rámci jednoho natáčení.
Samotné natáčení ale nebyla žádná dětská hra. Seriál Adamovi zabral téměř celý rok života a kvůli pracovním povinnostem musel opakovat ročník. Tehdy to bral hodně těžce, protože přišel o svou partu spolužáků. Na druhou stranu získal zkušenost, kterou neměl skoro nikdo z jeho vrstevníků. A protože byl v pubertálním věku už dostatečně nohama na zemi, nebral slávu jako něco, co by mu zamotalo hlavu.
Dnes už se Adam Novák na společenských akcích vyskytuje jen výjimečně
Herectví je uzavřená kapitola
Postupně v něm ale začala sílit jiná vášeň než herectví, konkrétně výtvarné umění. Nakonec vystudoval uměleckoprůmyslovou školu a herectví se stalo spíš paralelní kapitolou jeho života. Vidět jsme ho mohli třeba ve Zdivočelé zemi, v Takové normální rodince nebo dlouhá léta na prknech pražského Rokoka. Přesto čím byl starší, tím víc cítil, že potřebuje svobodu. Nechtěl být závislý na konkurzech, režisérech a producentech. Toužil rozhodovat o svém čase i tvorbě sám.
Po roce 2011, kdy se naposledy objevil v seriálu Aféry, dal herectví definitivně sbohem. Nabídky sice občas chodí, ale on je s klidem odmítá. Našel totiž oblast, kde je stoprocentně svým pánem, objevil výtvarnou tvorbu a scénografii. Podílel se na celé řadě českých i zahraničních projektů, dokonce i na bondovce Casino Royale, a ve filmovém světě má respekt i bez herecké tváře.
Jakmile má ale volno, utíká ke stojanu, plátnu a barvám. Jeho obrazy mají zvláštní, trochu snovou atmosféru a často se mění podle toho, co právě prožívá. Každá výstava je tak trochu jeho osobním deníkem. Má už své stálé publikum a některé obrazy nekupují náhodní návštěvníci, ale lidé, kteří jeho práci sbírají systematicky. Dá se říct, že kolem sebe vybudoval tichou, ale věrnou komunitu.
Návrat do velkoměsta zatím nehrozí
Velkou životní změnou byl odchod z města do Jizerských hor. Nešlo jen o inspiraci k tvorbě, ale hlavně o rodinu. S manželkou zrekonstruovali starou chalupu a vychovávají tu své tři děti. Mají vlastní rytmus, vlastní prostor a hlavně klid. Adam tu má ateliér, kde může pracovat bez ruchu a tlaku civilizace. Přiznává ale, že je pořád trochu tulák. Dnes je tu šťastný, ale kdo ví, kde zakotví za pár let. Jedno je jisté: velkoměsto už ho neláká. Nejlépe se cítí tam, kde ho obklopuje ticho a les.
Možná překvapí, že je vlastně dost samotář. Rád chodí na dlouhé procházky a říká, že někdy je nejspokojenější, když nepotká vůbec nikoho. Jen on, příroda a myšlenky. Pro člověka s uměleckou duší ideální kombinace.
Na natáčení Bylo nás pět dnes nevzpomíná skrze jednotlivé historky, ale spíš skrze atmosféru. Velký podíl na tom měl režisér Karel Smyczek, který se o dětské herce staral skoro otcovsky. Pro Adama to mělo ještě hlubší význam, protože vyrůstal bez tatínka a Smyczkova laskavost mu v té době poskytovala důležitý pocit bezpečí.
