Článek
Dnes si jméno Václava Vorlíčka většina diváků spojí především s pohádkami a komediemi. Tři oříšky pro Popelku, Dívka na koštěti nebo později Arabela jsou přesně ty tituly, které odpovídají jeho pověsti režiséra s citem pro nadsázku a lehký humor. Dva muži hlásí příchod ale vznikali trochu jinak. Projekt přišel z Barrandova jako zadaná práce a Vorlíček k němu zpočátku neměl příliš blízko. „Obával jsem se látky z vojenského prostředí, což zrovna nebyl můj šálek kávy. Přidělili mi to z Barrandova,“ vysvětloval.
Nakonec ho přesvědčil scénář Gustava Oplustila. Ten do něj využil vlastní vzpomínky na vojnu a také příhody, které mu vyprávěl Vladimír Menšík. Vorlíček potom se scenáristou text ještě upravoval. Výsledkem byl film, který měl podle dobového zadání pochopitelně i svůj ideologický rozměr, ale dnes funguje především jako příběh nesmělého mladého muže, který je okolnostmi donucen rychle dospět.
Z úředníka je přes noc voják
Jiří Valenta je na začátku přesným opakem filmového hrdiny. Je to jedináček, kterého rodiče příliš opečovávali, a před vojnou pracoval jako nenápadný úředník spořitelny. V kasárnách proto okamžitě získá přezdívku Švadlenka. Jeho záliba ve vyšívání a celková neobratnost z něj udělají snadný terč pro ostatní vojáky. Postupně se ale ukazuje, že za nesmělým zevnějškem není žádný zbabělec. Jen potřebuje dostat příležitost něco dokázat.
Tahle proměna je podle mě na filmu zajímavější než samotné vojenské gagy. Valenta se postupně učí rozhodovat sám za sebe a přestává být člověkem, kterému život organizují rodiče nebo nadřízení. Jiřího Valentu si zahrál Jaromír Hanzlík, kterému bylo v době natáčení 27 let, přesto měl představovat mladého muže nastupujícího na vojnu.
Na dnešního diváka může jeho obsazení působit trochu překvapivě, protože Hanzlík už rozhodně nebyl začínající herec. Jeho Valenta ale nepůsobí jako karikatura, spíš jako trochu opožděný kluk, který se teprve učí fungovat bez rodičovského dozoru. Film tak stojí především na kontrastu mezi Hanzlíkovým nesmělým Valentou a výraznějšími postavami kolem něj. Důležitou protiváhou je například kapitán Sychra v podání Josefa Somra.
Somr není jen přísný a role „Zlatovlásky“
Somrův kapitán Sychra patří k postavám, které filmu dodávají trochu větší řád. Není to klasický filmový důstojník, který by na podřízené pouze řval. Přestože musí dodržovat pravidla, dokáže v mladém Valentovi postupně rozpoznat člověka, kterého má smysl vést. Proto má Sychra k hlavnímu hrdinovi poměrně důležitý vztah. Valenta díky němu dostává možnost ukázat, že není jen nešikovný nováček. Vedle Hanzlíka a Somra se ve filmu sešla řada známých tváří. Hrají například Vladimír Menšík, Stella Zázvorková, Čestmír Řanda, Dáša Neblechová, Václav Postránecký, Tomáš Töpfer nebo Vítězslav Jandák.
Ve snímku zářila také Jorga Kotrbová, pro kterou byl film zajímavý i tím, jak odlišnou postavu představovala jen dva roky po své nejslavnější pohádkové roli. V roce 1973 se totiž objevila jako Zlatovláska ve stejnojmenné pohádce Vlasty Janečkové. V Dvou mužích hlásících příchod je ale její Julka úplně jiný typ. Není to pohádková princezna, ale mladá svobodná matka, jejíž rodina by byla nejraději, kdyby si co nejrychleji našla ženicha.
Valenta se tak dostane do situace, kterou vůbec nečekal. Zamiluje se do Julky, postupně přijme i jejího malého syna a nakonec stojí před rozhodnutím, jestli převzít odpovědnost za rodinu, kterou si původně vůbec neplánoval. Kotrbová tak ve filmu dostala podstatně civilnější a problematičtější charakter než ve Zlatovlásce.
Cenzorům vadili medvědi
Nejkurióznější historka spojená s filmem souvisí s dobovou cenzurou. V jedné replice se původně mluvilo o „bručení s medvědy“. Jenže právě medvěd byl v tehdejším politickém kontextu vnímán jako symbol Ruska a Sovětského svazu a soudruhy zachvátila panika, že by z toho mohl být pořádný průšvih. Schvalovací komise proto nařídila změnu.
Medvědi se nakonec změnili na veverky. Na první pohled jde o maličkost, ale podobné zásahy ale dobře ukazují, jak absurdně detailní mohla být kontrola filmů v období normalizace. Ani zdánlivě nevinný vtip nebyl vždy jen otázkou humoru.
Jandákovi zachránila vlasy paruka
Své vlastní malé drama zažil při natáčení Vítězslav Jandák. Jeho vojín Šupík měl stejně jako ostatní nováčci projít ostříháním. Jandák se ale svých vlasů vzdát nechtěl, řešením proto byla paruka, kterou filmový Šupík na začátku nosí. Při scéně stříhání pak došlo k poněkud netradičnímu kompromisu – ostříhána byla právě ona paruka. Je to drobnost, která dnes působí skoro komicky, ale současně ukazuje, jak moc se tehdy při výrobě filmu řešily i praktické věci, které s příběhem vůbec nesouvisely.
Film samozřejmě nelze brát jako dokumentární rekonstrukci základní vojenské služby. Některé situace jsou podřízené komediálnímu efektu a vojenské reálie proto občas ustupují potřebám příběhu. To se týká například výzbroje nebo některých detailů spojených s nástupem nováčků. Film je zkrátka především hranou komedií, nikoli přesným obrazem tehdejší služby.
Zdroje: autorský článek s využitím
