Článek
Když jedenáctiletá Jaycee Dugard čekala na zastávce u silnice v kalifornském South Lake Tahoe, netušila, že během několika vteřin zmizí ze světa, který znala. Byla unesena a dalších osmnáct let strávila v realitě, kterou si většina z nás neumí představit ani ve zlém snu. Únos proběhl rychle. Auto zastavilo, muž se údajně zeptal na cestu, dítě zareagovalo tak, jak se dalo předpokládat. Prostě přistoupilo k vozu. V tu chvíli zasáhla žena sedící uvnitř, Jaycee omráčili a vtáhli dovnitř. Pachatelé Phillip a Nancy Garridovi ji odvezli více než sto kilometrů daleko na svůj pozemek v Antiochu.
Netušila, že je těhotná
Tam začal její nový život, i když slovo „život“ je v tomhle kontextu dost relativní. První dny byly o naprosté izolaci a strachu. Zavřená v kůlně, svázaná, bez oblečení, bez jakékoliv jistoty. Únosci jí namluvili, že pozemek hlídají psi vycvičení k útoku. Pro dospělého možná průhledná lež, pro vyděšené dítě realita, která funguje. Když k tomu přidáte závislost na těch samých lidech kvůli jídlu, vodě a základním potřebám, vzniká prostředí, kde odpor rychle slábne.
Postupem času se k věznění přidalo sexuální zneužívání. Garrido Jaycee opakovaně znásilňoval a výsledkem byly dvě děti. Poprvé otěhotněla ve čtrnácti. „Nevěděla jsem, že jsem těhotná, neměla jsem tušení, proč přibírám,“ vzpomínala později. Netušila, jak těhotenství funguje, protože před únosem neměla žádné povědomí o sexu. V izolaci, bez vzdělání, bez běžných sociálních kontaktů, se její vnímání reality posouvalo. Těhotenství nebylo „událostí“, ale jen další věcí, která se jí děla bez její kontroly.
Stockholmský syndrom odmítla
Dcery vyrůstaly na dvorku v provizorních přístřešcích, oddělené od okolního světa ploty. Oficiálně se říkalo, že jejich matkou je Nancy a Jaycee je starší sestra jménem Allissa. Děti tak žily v podivné rodinné konstrukci, která dávala smysl jen uvnitř toho uzavřeného mikrosvěta. Z dnešního pohledu se nabízí otázka, jak tomu mohl někdo věřit. Jenže když jste dítě a jinou realitu neznáte, přijmete téměř cokoliv.
Co na celém příběhu působí nejvíc znepokojivě, je postupné „uvolňování pravidel“. Jaycee časem nemusela být neustále připoutaná. Mohla se pohybovat po zahradě, starat se o děti, občas komunikovala se sousedy. Dokonce pomáhala v Garridově tiskárně. Měla přístup k telefonu. A přesto nikdy nepožádala o pomoc.
Zvenčí se to snadno hodnotí. Proč neutekla? Proč nic neřekla? Jenže dlouhodobé trauma a manipulace mění způsob uvažování. Oběť se učí minimalizovat riziko, ne riskovat. Poslouchat znamená přežít další den, vzdor může znamenat trest. Jaycee sama později odmítala jednoduché nálepky typu stockholmský syndrom. „Fráze Stockholmský syndrom naznačuje, že zajatci jsou zlomeni terorem a zneužitím natolik, že si vytvoří citové vazby ke svým únoscům. No, je to opravdu ponižující, víš. Když si rodina myslí, že jsem byla zamilovaná do svého únosce a chtěla u něj zůstat. To je tak daleko od pravdy, že mi to chce zvednout žaludek. Přizpůsobila jsem se, abych přežila dané okolnosti,“ vysvětlovala.
Příliš mnoho promarněných příležitostí
Další otazníky vzbuzuje selhání institucí, Garrido totiž nebyl nenápadný občan. Měl kriminální minulost, byl registrovaný sexuální delikvent a byl v podmínce. Sousedé si všímali dětí na zahradě, policie na pozemek několikrát přijela, proběhly kontroly. Nic zásadního se ale nestalo. Z dnešního pohledu až bolestně mnoho promarněných příležitostí.
Rozuzlení přišlo až po letech a vlastně dost bizarní cestou. Garrido se začal angažovat v náboženských aktivitách a objevil se s dcerami na univerzitní půdě, kde chtěl pořádat přednášky. Zaměstnancům přišlo chování dívek i jeho samotného zvláštní. Následovala hlášení, výslechy a větší zájem úřadů. Paradoxně pomohlo i Garridovo ego, protože se obrátil na FBI s jakýmisi „radami“ ohledně práce se sexuálními devianty. Tím na sebe přitáhl pozornost.
Když byl předvolán i s rodinou, všichni drželi naučenou verzi příběhu. Jaycee svého věznitele dlouho kryla. Až postupně, pod tlakem a v bezpečnějším prostředí, začala mluvit jinak. Pravda se ukazovala pomalu.
Obrovské tresty i odškodné
Svoboda po osmnácti letech zní jako happy end, jenže realita byla složitější. Jaycee se vracela do světa internetu, mobilů a úplně jiných rodinných vztahů. Její matka zestárla, rodina se mezitím naučila žít bez ní. Dcery, které porodila v zajetí, se musely učit, že svět nekončí plotem na zahradě. Adaptace na svobodu je pro podobné oběti často stejně náročná jako samotné přežívání v zajetí.
Soudy byly tvrdé. Nancy Garrido dostala dlouhý trest, Phillip Garrido trest v řádu staletí, který měl symbolicky vyjádřit rozsah jeho činů. Významná byla i žaloba na stát Kalifornie. Úřady měly pachatele pod dohledem a přesto nedokázaly odhalit, co se děje. Výsledkem bylo odškodné dvacet milionů dolarů pro Jaycee a její rodinu.
Je fér říct, že žádná částka nevrátí ztracené dětství ani dospívání. Může ale dát prostor k důstojnému životu bez finančního stresu a k terapii, která je v podobných případech klíčová. Jaycee Dugard se později rozhodla vystoupit z anonymity, napsala knihu a založila nadaci na podporu lidí po traumatu. Nechce si nechat vzít budoucnost, když už přišla o minulost.
