Článek
V každém gestu měl Josef Langmiler noblesu, která z něj dělala přirozeného představitele aristokratů, intelektuálů a osudových mužů. O to větší paradox byl jeho skutečný původ. Přišel na svět v jihočeské Želči do chudých poměrů a dětství prožil v obecní pastoušce. Žádné zámky, žádné přepychové salony, ale tvrdá realita venkova a stigma nemanželského dítěte.
Tvrdil, že je z hraběcího rodu Harrachů
O svém otci nikdy nic nevěděl. Rodina o něm mlčela a peníze, které občas přicházely, sotva stačily na živobytí. Langmiler si později rád pohrával s verzí, že je potomkem hraběcí linie Harrachů. Nikdo to nikdy nepotvrdil, ale jeho vystupování, hrdost i přirozený smysl pro důstojnost tomu dávaly zvláštní logiku. Jako by celý život trochu dokazoval, že modrá krev není otázkou rodokmenu, který samozřejmě nikdy neměl, ale pouze vnitřního pocitu a nastavení.
Dětství měl složité i v rodinných vztazích. Matku považoval spíš za vzdálenou příbuznou a oslovoval ji „Mařko“, zatímco své prarodiče bral jako skutečné rodiče. Možná právě tahle nejistota v základních citech v něm vypěstovala zvláštní kombinaci citové zdrženlivosti a silné potřeby obdivu. Ženy ho přitahovaly celý život. A je třeba říct, že on přitahoval je.
Josef Langmiler (vlevo) ve filmu Holky z porcelánu
Bohémský život miloval
Herectví se mu stalo útočištěm velmi brzy. Už jako kluk hrál s ochotníky a rychle pochopil, že jeviště mu dává prostor být někým, kým se cítil být uvnitř: sebevědomým, viděným, respektovaným. Po maturitě uspěl u přijímaček na pražskou konzervatoř, studium mu ale přerušila válka a totální nasazení. Když se po ní ke škole vrátil, měl štěstí na silné pedagogy, kterými byli takový velikáni, jako třeba Karel Höger a další. Role si Langmiler pamatoval skoro okamžitě, texty „nasával“ s lehkostí, která ostatní ohromovala.
Začátky ve Zlíně, tehdy už přejmenovaném na Gottwaldov, měly téměř filmovou atmosféru. Mladí herci bydleli pohromadě, hráli, milovali se, hádali, pili a žili divadlem. Bohémský život, který k němu dokonale seděl. Právě tady potkal Ljubu Benešovou, jednu z největších lásek svého života. Krásná, výrazná žena, která vedle něj působila téměř jako jeho ženský protějšek.
Manželství ale dlouho nevydrželo. Po příchodu do Ostravy se do jejich života vložil Jiří Adamíra. Jiný typ muže, dravější, méně noblesní, zato vášnivý. Mezi oběma herci se rozpoutal milostný i mužský souboj. Hráli spolu Hamleta a zároveň bojovali o jednu ženu. Legendární pěstní potyčky v zákulisí byly všechno, jen ne romantické. Byly syrovým důkazem toho, že Langmiler pod uhlazeným povrchem skrýval temperament a žárlivost. Benešová nakonec odešla za Adamírou a pro Langmilera to byla jedna z největších osobních ran.
Měl charisma pro více žen
Po rozvodu se stáhl do Prahy a ponořil se do práce. V Divadle E. F. Buriana našel zázemí, ale v osobním životě se proměnil v tichého svůdníka. Neokázalého, ale mimořádně účinného. Ženy k němu přitahoval jeho klid, hlas, způsob, jak se díval a poslouchal. Mezi jeho lásky patřila i mladá Věra Chytilová. Zatímco ona chtěla rodinu a pevný vztah, on se zalekl. Představa závazku ho dusila. Útěk našel u Jiřiny Bohdalové, která mu nabídla bydlení. I ji okouzlil. Jenže ani tady nebyl schopen zůstat. Jakmile vycítil očekávání, znovu ustoupil.
Langmiler byl v lásce podobný jako v životě: toužil po blízkosti, ale bál se odevzdání. Nakonec se znovu oženil, s o dvacet let mladší kostymérkou Evou. Měli spolu dceru a konečně i zázemí. Přesto ani tehdy úplně neopustil roli charismatického muže, který si uvědomuje svůj vliv na ženy. Jeho manželka to později shrnula s odzbrojující upřímností. „Dost mě přitahoval, protože byl chlap a měl něco do sebe, měl úžasné charisma. A to měl pro dost ženskejch, nejenom pro mě,“ vysvětlovala Eva Langmilerová.
Tichý boj s komunisty
V profesním životě byl Langmiler respektovaný, ale komplikovaný. Divadlo miloval, zároveň ho nesnášel, když cítil faleš nebo ideologii. V normalizačních letech nesl těžce, že musí hrát v hrách, kterým nevěřil. Bojoval po svém. Škrtal texty, zrychloval tempo, někdy celé ideologické pasáže prostě „nechal zmizet“. Byl to jeho tichý protest. Riskantní, drzý, ale typicky langmilerovský.
Před kamerou měl široký záběr: aristokraté, intelektuálové, podvodníci i zrádní manželé. Právě poslední typ role mu přinesl paradoxně největší popularitu. Ale také nenávist. V seriálu Žena za pultem hrál nevěrného manžela tak přesvědčivě, že mu ženy psaly výhružné dopisy. Publikum mu jeho noblesu odpustilo, ale zradu rodiny nikoliv.
Postupe času ho ale stále víc trápilo zdraví. Nejprve mrtvice, pak problémy s řečí. Stal se závislým na pomoci druhých lidí. Jeho hrdost to nesla velice těžké. Když v roce 2006 zemřel, bylo to pro něj svým způsobem vysvobození.
Zdroje:
