Článek
Na přístup Petry jsou dva pohledy. Dokonce i její kamarádi a známí byli rozděleni na dva tábory. Jedni tvrdili, že když si to umí zařídit, tak proč by musela chodit do práce. Není-li to nutné, může být přeci doma. Druzí argumentovali tím, že jedna věc je, když vychovávala děti. Což už ale neplatí, takže by měla pracovat. Alespoň na částečný úvazek. Petra si vždycky všechny vyslechla, myslela si o tom ale své. Zkrátka patřila mezi lidi, kteří o sobě tvrdí, že se nenarodili proto, aby makali.
O peníze mu nešlo
S manželem měla Petra dohodu od chvíle, kdy to spolu začali myslet vážně. Jasně mu řekla, že zaměstnání není pro ni a chodit nikam nebude. Maximálně bude někdy pracovat z domova. Ovšem s tím, že by se nejprve ráda věnovala východě dětí. „Souhlasil s tím. Vzali jsme se, když mi bylo dvacet. O rok později se nám narodila dvojčata Kristýna a Marek. Věnovala jsem se jim na sto procent. A když odejdou z domu, tak je najednou všechno jinak? Tak to tedy ne,“ rozčilovala se stále pohledná blondýnka. Vytočilo ji přání jejího manžela, aby alespoň částečně přispívala do rodinného rozpočtu.
Lépe řečeno, aby si alespoň na pár hodin denně našla nějakou práci, o peníze totiž v jejich domácnosti nikdy nešlo. Její manžel vydělával mnohem víc, než stíhali utratit, takže o holé živobytí rozhodně nešlo. „Tím spíš jsem byla vytočená. Chtěl mě prostě jen prudit. Štvalo ho, že on musí makat, zatímco já se válím doma. Ale to byl omyl. Za prvé jsem se doma neválela. Starala jsem se o domácnost, vařila mu, prala a já nevím, co ještě. A pak je tu ještě jedna věc,“ vypočítávala Petra. Narážela na to, že se přeci starala o dvojčata.
Nečekala, že bude souhlasit
Dle jejího názoru měla právo na odpočinek. Tvrdí, že když dala dětem víc než osmnáct let svého života, tak že by si mohla dopřát alespoň rok klidu. A pak se rozhodnout, co dál. „Jenže o tom manžel nechtěl ani slyšet. Byl jak umanutý. Jdi makat, musíš, vypadá to blbě. Co jako? Že ho kamarádi prudí, za to já nemohu.“ Každopádně Petra se to rozhodla řešit radikálně. Když urgence partnera neustávaly, prostě mu oznámila, že se s ním rozvede. Nutno říct, že očekávala, že její muž vezme zpátečku a dojde alespoň k nějakému vyjednávání. Jenže to se nestalo.
K překvapení Petry její choť souhlasil s tím, že půjdou od sebe. Vypadalo to zkrátka, že už mu s ní došla trpělivost. „Určitě měl nějakou jinou ženskou. Jinak by mě přeci nenechala tak snadno jít. Nicméně, všechno má své minusy, ale i plusy. Jestli měl pocit, že vyměknu, tak to ani náhodou. Rozvedla jsem se s ním a ještě udělala tyátr, že je mi nevěrný.“ Měli štěstí, že syn i dcera už byli z domu, takže se celé té šarády nemuseli účastnit jako přímí aktéři.
Uběhlo pár měsíců a Petra stále do práce nenastoupila. Za prvé proto, že dnes už bývalého manžela „stáhla“ o nemalou částku. A za druhé si našla novou známost. „Nenutí mě, abych ho živila. Takže jsem doma, starám se o sebe, o něj. Děti nemá, o to je vše jednodušší. A žije se mi dobře.“ Opravdu to tedy vypadá, že Petru nikdo pracovat nedonutí. Vždy si to nějak zařídí.
