Článek
Její manžel začal chodit domů později než obvykle, telefon měl neustále otočený displejem dolů a při každém upozornění ho bleskově zamykal. Když se ho Ivana zeptala, s kým si píše, odpovídal vyhýbavě nebo to shodil vtipem.
Dalším varovným signálem byly jeho náhlé změny v chování. Začal víc dbát na vzhled, kupoval si nové oblečení, používal parfém, který nikdy předtím neměl, a doma působil jaksi nepřítomně. „Připadala jsem si jako paranoidní blázen. Vždyť jsem neměla žádný hmatatelný důkaz, jen pocit. A pocit je málo na to, aby člověk rozbil celé manželství,“ vzpomínala s hořkým úsměvem sympatická brunetka.
Rozhodla se, že bude riskovat
Nejvíc ji ale mátlo chování její nejlepší kamarádky Kláry. Ta se v poslední době objevovala u nich doma častěji než dřív, byla k jejímu partnerovi až podezřele milá a někdy mezi nimi probleskla zvláštní jiskra. Ivana to ale rychle zaháněla. Klára byla přece její opora, znaly se od střední školy, svěřovaly si všechno. Myšlenka, že by ji mohla zradit, byla skoro nemyslitelná.
Jednoho večera však Ivana narazila na poslední kapku. Manžel se sprchoval a jeho telefon ležel na stole. Objevila se zpráva s jedinou větou: „Už se nemůžu dočkat, až tě zase uvidím.“ Bez podpisu, bez jména. Ivana telefon neotevřela, ale srdce jí bušilo jako o závod. Tehdy se rozhodla. Pokud nemá důkaz, musí si ho opatřit. A napadl ji plán, který považovala za chytrý a nenápadný. Požádá Kláru, aby jejího manžela „otestovala“. Když po ní manžel vyjede, bude mít konečně jasno. Pokud ne, uklidní se a přestane se trápit.
O pomoc požádala kamarádku
Druhý den se s Klárou sešla na kávě. Snažila se působit uvolněně, ale hlas se jí trochu třásl.
„Řekla jsem jí, že potřebuju pomoct, protože si myslím, že je mi manžel nevěrný. že potřebuji důkazy na tu či onu stranu. A že mě napadlo, jestli by ho nezkusila svést, abych měla jasno v tom, jak se k ženám chová.“ Klára se na chvíli zarazila. Její výraz byl zvláštní, něco mezi překvapením a pobavením. Pak se usmála a odpověděla, že s tím nemá problém a pro svoji kamarádku udělá cokoli.
Klára souhlasila až podezřele rychle, což Ivana viděla, ale myslela si, že jí chce prostě pomoci. Netušila, že tím právě otevřela dveře k nejbolestnější pravdě svého života. O dva dny později jí přišla od Kláry zpráva: „Měli bychom si promluvit. Nejlépe všichni tři.“ Ivaně se sevřel žaludek. Byla přesvědčená, že se její obavy potvrdily. Připravovala se na hádku, na slzy, na konec manželství. Nepřipravila se ale na to, co ji čekalo.
Když přišla k nim domů, seděli Ivan i Klára na gauči. Seděli vedle sebe, ale až podezřele blízko. Drželi se za ruce. A usmívali se. „Manžel mi tehdy řekl, jsem jsem jim ulehčila situaci. Když jsem nechápala, tak prostě vypálil, že už jsou spolu několik měsíců a že jsem ta poslední, kdo o tom nevěděl,“ vysvětlovala Ivana.
Lekce, na kterou nezapomene
Mladá žena se cítila strašně. Ponížená a zraněná. Nebyl ale všemu konec. Ti dva se totiž rozhodli, že si ji vychutnají. Do očí jí tvrdili, jak se smáli, když Ivana Kláru požádala o test věrnosti jejího manžela. „Usmívali se, ta zmije mi říkala, jak to bylo roztomilé, když jsem se snažila zachránit manželství zrovna s její pomocí.“ Ivana pochopila, že neztratila jen manžela, ale i nejlepší kamarádku.
Zrada přišla z obou stran a byla dvojnásob bolestivá. Nejhorší ale nebylo samotné odhalení, nýbrž jejich chladný tón a posměch. Plán, který měl přinést pravdu a úlevu, se změnil v krutou lekci. Ivana chtěla důkaz nevěry, ale místo toho získala důkaz něčeho horšího: že byla obklopena lidmi, kteří ji dlouho a vědomě klamali.
Zdroj: autorský článek
