Článek
Máme aplikace na spánek, dech, pohyb i soustředění. Máme podcasty o disciplíně, knihy o růstu, články o tom, jak ze dne „vytěžit maximum“. Zlepšování sebe sama se stalo nejen normou, ale téměř povinností. A někde po cestě jsme začali mít pocit, že i odpočinek musí být produktivní. Že i ticho musí mít účel. Že klid je oprávněný jen tehdy, když jsme si ho předtím vydřeli.
Proces neustále optimalizace
Jenže únava, kterou dnes cítíme, není lenost. Je to únava z neustálé optimalizace. Z toho, že pořád něco opravujeme. Že pořád někam směřujeme. Že pořád máme být lepší, klidnější, silnější, vědomější, efektivnější. Jako by obyčejná lidská existence nestačila. Jako by „být“ bylo málo a muselo se k tomu vždy přidat „a ještě něco“.
Psychologie dlouhodobě říká jednoduchou věc: náš nervový systém není stavěný na permanentní dostupnost a výkon. Potřebuje rytmus. Střídání napětí a uvolnění. Potřebuje chvíle, kdy se nic neděje. Kdy se nic neposuzuje. Kdy není třeba reagovat. Digitální svět ale žádné skutečné prázdno nezná. Vždycky je co otevřít, na co odpovědět, co vylepšit, co dohnat. A mozek se pomalu učí, že klid je nebezpečný, protože znamená, že „neděláme dost“.
Stydíme se, když nestíháme
Světová zdravotnická organizace přitom jasně říká, že vyhoření není osobní selhání. Je to důsledek dlouhodobého pracovního stresu a systémového tlaku. Jinými slovy: není to problém charakteru, ale prostředí. Přesto máme tendenci obracet únavu proti sobě. Říkáme si, že jsme slabí. Že jiní to zvládají. Že bychom měli být odolnější.
Možná ale nejsme málo odolní. Možná jen žijeme v době, která je přirozeně neudržitelná. Produktivita se mezitím stala morálkou. Už to není jen způsob, jak si organizovat práci. Stala se měřítkem lidské hodnoty. Když nestíháme, necítíme jen stres. Cítíme stud. Když nejsme výkonní, máme pocit, že jsme méně platní. Že jsme zklamali. Ne nadřízené, ale sami sebe.
Kdysi byla práce prostředkem. Dnes je často identitou. A když se identita opře jen o výkon, každý odpočinek vypadá jako ohrožení. Jenže tělo má své limity. A duše taky. Ne jako slabost, ale jako součást své moudrosti. Odpočinek není pauza od života. Je jeho součástí.
Není to odměna. Je to potřeba. Možná nehledáme víc energie. Možná potřebujeme míň tlaku. Možná nepotřebujeme další návod, jak být lepší verzí sebe sama. Možná potřebujeme povolení být obyčejnou verzí sebe sama, která někdy nestíhá, někdy nemá ambice a někdy prostě jen chce existovat bez cíle.
Co s tím budeme dělat?
Život není projekt k optimalizaci. Je to vztah. A vztah, který stojí jen na výkonu, dlouhodobě nefunguje. Ticho dnes není prázdnota. Je to tichý akt odporu.
Odpor proti představě, že hodnota člověka se měří množstvím jeho výstupů.
Odpor proti kultu neustálého zlepšování, který nás naučil, že nikdy nejsme dost.
Možná největší odvaha dnešní doby není být silnější. Možná je to být k sobě jemnější. A dovolit si být člověkem, ne projektem. Co myslíte?
Zdroje:
