Článek
Dívka na koštěti, čarodějnice s drzým úsměvem a lidskou zvědavostí, se stala jednou z nejikoničtějších postav české filmové pohádky. Jenže pro samotnou Petru Černockou (76) to dlouho nebyla jen milá vzpomínka, ale i trochu břemeno. „Jsem s ní tak svázaná napříč třemi generacemi, že neexistuje nic, co bych z té „slavné“ doby už nezveřejnila,“ říkala trochu smutně. Když se jí kdysi někdo znovu a znovu ptal „Co Saxana?“, umělo ji to spolehlivě vyvést z míry. Měla pocit, že všechno ostatní zůstává ve stínu jedné role.
Smrt maminky znamenala úplně nový svět
Časem ale došla k jednoduššímu a zdravějšímu závěru. Bojovat s něčím, co lidem přináší radost, nedává smysl. Místo odporu přišlo přijetí. Dnes o Saxaně mluví s nadhledem, jako o staré známé, která se jí drží celý život. Vlastně jí pomohla. „Saxana léty nestárne. Mám ji ráda, protože s lety nestárne a má chytlavý refrén,“ smířila se. Na začátku 70. let ji film vystřelil mezi známé tváře, otevřel jí cestu k publiku i do světa. Najednou ji znali lidé napříč republikou, objevovala se v anketách popularity a cestovala do zemí, které tehdy působily skoro nedosažitelně. Pro mladou zpěvačku to byl úplně nový horizont.
Petra Černocká našla štěstí u svého druhého manžela Jiřího Pracného
Přitom její dětství žádnou hvězdnou dráhu nepředznamenávalo. Vyrůstala v Praze v rodině, kde se sice umění objevovalo, ale spíš jako radost než jako profese. Tatínek byl právník, miloval tanec a rád maloval, takže doma panovala přirozená blízkost ke kultuře. Velký zásah do života ale přišel brzy v podobě smrti maminky. „Maminka mi zemřela, když mi bylo deset let. Myslím, že to ve mně vybudovalo jakousi rezistenci vůči těžkým podmínkám. Když dítě nepřekonává žádné obtíže, tak může být křehčí,“ vzpomínala.
Dětský svět se tím otočil naruby. Hodně času také tehdy trávila po nemocnicích s maminkou a rychle dospěla. Oporou se jí později stala otcova druhá žena, na kterou dodnes vzpomíná s vděčností. „Moje druhá maminka byla fajn ženská, měla mě ráda a naučila mě spoustu manuálních, praktických věcí,“ vysvětlovala.
Semafor jako osudový zásah
Hudba se u ní prosazovala přirozeně. Zpívala, hrála na klavír, a tak nebylo překvapení, že zamířila na konzervatoř. Studovala klasiku i operní zpěv, jenže operní svět jí byl těsný. Striktní pravidla, role, které se nemění desítky let, to nebylo nic pro její temperament. Lákala ji současná hudba, písničky, kontakt s publikem tady a teď. Konzervatoř jí dala techniku, ale směr si hledala sama.
Důležitou zastávkou byl Semafor. Legendární divadlo malých forem nabízelo přesně to, co jí sedělo. „Semafor, to bylo takové pohlazení. To, co tehdy oficiálně produkoval stát, bylo utažené a bez přirozenosti. Semafor byl samozřejmě tak trochu podezřelý, ale mohl fungovat. Tam se děly věci milé a přirozené. Já jsem dělala jak s Šimkem a Grossmanem, tak u pana Suchého i Šlitra,“ usmívala se. Učila se reagovat na publikum a získávala jistotu. Zároveň už zpívala s kapelami a natáčela první písně. Její hlas byl jasný, lehce rozpoznatelný.
Natáčení bylo někdy dost divoké
Pak přišla nabídka na film. Konkurz na Dívku na koštěti nebyl podle všeho jednoznačný a dlouho to nevypadalo, že by role skončila právě u ní. „Bylo nás tam fůra, a proč vybrali mě, netuším. Pan režisér se prostě rozhodnul pro mě a proč, to je jeho tajemství,“ myslela si. Nakonec ale zřejmě zafungovala kombinace typu, hlasu, projevu a možná i správného načasování. Sama prý chvíli váhala, jestli do toho jít. Film pro děti a mládež nepůsobil jako vrchol kariéry ambiciózní zpěvačky. Přesvědčilo ji okolí. A také intuice. Ukázalo se, že to bylo jedno z nejzásadnějších rozhodnutí jejího života.
Natáčení nebyla žádná pohádková idylka. Triky tehdejší doby měly k dnešním technologiím daleko, hodně věcí se řešilo improvizací a odvahou. Některé scény nebyly úplně komfortní a ne všechny kaskadérské momenty absolvovala sama. To ale patřilo k filmové realitě. Výsledek stál za to. Film si diváci zamilovali a postupně z něj vyrostla klasika, která se pravidelně vrací na obrazovky. Funguje i dnes, možná právě proto, že není přeplácaná efekty.
Petr byl zdravé dítě
Zvenku to tehdy vypadalo jako pohádkové období. Jenže realita byla složitější. Krátce po svatbě s prvním manželem Janem Vaculíkem prožila Petra Černocká jednu z nejtěžších životních zkušeností, když během porodu přišla o dítě. Až s odstupem let přiznala, že právě tahle událost jí změnila pohled na svět. „Do té doby jsem si život řídila sama. Šla jsem od úspěchu k úspěchu, což jsem pokládala za svou zásluhu, a najednou se stalo něco, co jsem nemohla nijak ovlivnit,“ uvažovala. Přitom syn, který se měl jmenovat Petr, zemřel úplně zbytečně.
Petra Černocká s dcerou Bárou
Zpěvačka měla rodit na Štvanici v Praze, tehdy tam ale malovali. Maminky se tak musely přesunout do jiné porodnice, jenže tam měli lékaři plné ruce práce a nestíhali. „Můj syn zemřel kvůli špatné technologii porodu. Neměl žádnou vrozenou vadu, byl zdravý,“ potvrdila po letech zpěvačka, kterou tato tragédie samozřejmě velmi poznamenala. Později se dočkala dcery, která zdědila hudební geny. Mateřství jí přineslo radost, ale partnerský vztah to nezachránilo.
Druhé manželství klape skvěle
O rozpadu manželství mluví bez obviňování a dramat. „Domnívali jsme se oba, že je možné něco jako volné manželství. To je samozřejmě také jeden z mýtů. Nakonec to samozřejmě krachne, tak jak to krachlo u nás,“ konstatovala. Stabilní zázemí našla až později po boku muzikanta Jana Pracného, se kterým ji spojuje nejen vztah, ale i hudba. Seznámili se na začátku 90. let, řadu let spolu žili a v roce 2004 se vzali.
Zajímavé je, že vedle hudby si Černocká vybudovala i další tvůrčí prostor. Malování pro ni začalo jako relax, způsob, jak vypnout hlavu. Postupně se z něj stala regulérní součást jejího života. Nejčastěji maluje krajiny, ale občas se na plátnech objeví i čarodějnice. Lidé si o „Saxanu na obraze“ sami říkají, hlavně pro děti a vnoučata. A ona už se tomu nebrání. Některé obrazy si našly cestu i do galerií a k zákazníkům.
