Článek
Když bylo Iloně třináct, poprvé se s mámou chytla. Jako opravdu, „na krev“, jak se říká. „Křičely jsme na sebe jak smyslů zbavené. Přitom to začalo banalitou, protože si odmítla srovnat věci do školy,“ vzpomíná Andrea na první hádku s dcerou. Od té doby se výstupy staly prakticky denní rutinou, v podstatě neuběhl den, aby si ty dvě nevjely do vlasů.
Spory gradovaly
Na začátku se je snažil uklidňovat Andrey manžel, po čase ale rezignoval. „Nedivím se mu. Většinou se totiž stalo to, že jsme náš stres vypustily na ně. Takže později se jen uklidnil z cesty a nechal nás svému osudu.“ Verbální ataky se hromadily. Když bylo Iloně sedmnáct, stala se situace nezvladatelnou.
Mladá žena často odcházela z domu ke kamarádkám a bylo jen otázkou času, než se chytne nějaké divné partičky. „Stalo se to o letních prázdninách. Vrátila se z pobytu u kámošky, věděla jsem, že je něco jinak. Najednou se se mnou nehádala, jen odcházela za svým. Bylo jí jedno, co si myslím a co po ní chci, dělala si jen to, co chtěla ona.“
Něco nesla do svého pokoje
Po všem, čím si ty dvě prošly, se asi není čemu divit, že si Andrea představovala nejhorší scénáře. Od drog až po sektu. Nakonec zjistila, že první varianta je správně. „Počkala jsem si, až odejde a prohledala jsem jí pokoj. Našla jsem plný šuplík injekčních stříkaček, takových těch jednorázových, nebo co to je.“ Byla jako opařená, nevěděla, jak má v tu chvíli reagovat.
Nakonec si řekla, že ještě počká na další důkaz, vydržela pár dní. „Jen co se za Ilonou zaklaply dveře, vletěla jsem do jejího pokojíčku, protože jsem viděla, jak tam něco nesla.“ Tentokrát ale měla smůlu, dcera se vrátila, protože nechala peněženku na poličce. Mámu tak přistihla v „nejlepším“.
Dcera mámu přistihla
Není třeba dodávat, že se opět chytly, tentokrát však jinak. „Vyčítala jsem jí všechno možné. Ona jen stála a koukala, pak si sedla. Pořád mi hleděla do očí, což mě zmátlo, nebyla jako přistižená puberťačka.“ Když Andrea domluvila, začala se smát. „Prostě se mi vysmála do obličeje.“ Pak si její dcera vzala slovo.
Jasně jí vysvětlila, že na letních prázdninách potkala lidi, kteří potřebovali pomoci, což jí změnilo život. Začala pomáhat v neziskové organizace. „Starali se tam o bezdomovce, narkomany apod. Proto ty stříkačky a další věci. Vzala mě tam, všechno jsem viděla. A hrozně jsem se styděla.“
Andrea si byla poprvé schopna přiznat, že její dcera je opravdu velká, že není dítě, které potřebuje vodit za ručičku. „Omluvila jsem se jí asi stokrát. Dnes jsme spolu v pohodě, nebojím se říct, že máme nejlepší vztahy, jaký jsme kdy měly.“
Zdroj: autorský článek
