Článek
Když se podíváte na Hanu Lasicovou (45), podobu s její maminkou nezapřete. Rysy po herečce a diplomatce Magdě Vášáryové (77) jsou zřejmé na první pohled, zatímco cit pro jazyk a jemný humor jako by zdědila po otci, slavném herci Milanu Lasicovi (†81). Jenže její příběh rozhodně není jen kombinací genetické výbavy slavných rodičů.
S rodiči cestovala po světě
Hana Lasicová vyrůstala v prostředí, které bylo všechno, jen ne obyčejné. Dětství strávila částečně v zahraničí, výrazně ji ovlivnila zejména Vídeň, kde její matka působila jako velvyslankyně. Právě časté přesuny a kontakt s různými kulturami v ní probudily zájem o jazyk, literaturu i lidi samotné.
Studium ji zavedlo nejprve do Rakouska a později do Paříže, kde se věnovala komparativní literatuře. Francouzská metropole jí na čas učarovala natolik, že tam zůstala i pracovně, když působila v oblasti personalistiky. Přesto ji to nakonec táhlo zpátky domů.
Dvě sestry, dva odlišné příběhy
Na Slovensku si postupně vybudovala pevnou pozici spisovatelky a scenáristky. Její tvorba stojí na civilním stylu, schopnosti vystihnout mezilidské vztahy bez zbytečného patosu a s lehkým nadhledem. Vedle knih se podílela i na scénářích k televizním projektům, čímž rozšířila svůj autorský záběr. Při pohledu na Hanu Lasicovou je navíc zřejmé, že geny její maminky se jasně propsaly i do její tváře, je jí velice podobná. Někteří lidé ji přirovnávají k Magdě Vášáryové zamlada.
Haně Lasicové není mediální svět cizí
A pokud jde o soukromý život Hany Lasicové, tak ten by klidně vydal na samostatný román. Ale vlastně se není čemu divit. Nesmíme zapomínat, kdo je její otec. Zatímco po mamince zdědila půvab a šarm, po tatínkovi jakousi divokost, možná i nestálost do chvíle, než potká toho pravého.
Hana je dnes maminkou, dvě dcery, Ester a Stellu, má s bývalým partnerem Andrejem. Od toho ale odešla ke své dávné lásce, Britu Jamesi Foulstonovi, který je také otcem její nejmladší holčičky Emílie. Právě návrat k někdejší lásce působí téměř filmově, ale jak sama naznačila, realita někdy překvapí víc než fikce. „Život mi nadělil pohádkový scénář, který bych sama považovala za příliš sladký. Ale po 1,5 roce to už nemohu skrývat, ani nechci,“ tvrdila tehdy.
Její mladší sestra Žofie se vydala odlišnou cestou a drží si odstup od veřejného prostoru. Podniká a svůj osobní život si chrání, což v kontrastu s mediálně viditelnější Hanou působí jako vědomá volba jiného tempa i stylu života. V roce 2013 si vzala svého dlouholetého přítele, brali se v bývalém Leninově muzeu v Bratislavě.
Nejprve chtěl její sestru
Až za tím vším stojí příběh jejich rodičů, který sám o sobě není úplně přímočarý. Než se dal Milan Lasica dohromady s Magdou Vášáryovou, zaujal ho někdo jiný z rodiny, konkrétně její sestra Emília Vášáryová (83). Jak sám s nadhledem vzpomínal, byla tehdy pro mnohé nedosažitelným ideálem. „Emília byla velmi krásná. Všichni jsme se kolem ní začali točit a každý jsme si dělali všelijaké naděje. Ona však byla absolutně nedostupná. Zkrátka se to nedalo prorazit,“ vzpomínal herec.
Život ale napsal jiný scénář. První manželství Lasica prožil po boku zpěvačky Zory Kolínské. „Rozvedl jsem se po sedmi letech, protože jsem si kdysi přečetl, že je to krizový rok, tak jsem to chtěl dodržet. Byl jsem velice disciplinovaný,“ glosoval to se svým typickým humorem.
Manželství, na které si museli počkat
Když se pak Lasica s Vašáryovou znovu setkal, tentokrát už v úplně jiné životní fázi. Ukončili tak dvacet let čekání jeden na druhého. Vztah, který následoval, nebyl výsledkem žádného plánu, spíš přirozeného dozrání. Brali se v roce 1989, v té době už čekali svou první dceru. Postupně se jejich rodina rozrostla o dvě děti a vytvořili stabilní zázemí, které – i přes veřejnou pozornost – působilo překvapivě civilně. Bohužel ale nebylo vše jen veselé. Museli se vypořádat i s velkou bolestí, když jim brzy po předčasném narození zemřel syn.
Když se dnes podíváme na Hanu Lasicovou, která je do jisté míry nositelkou slavného příjmení, pokud jde o kulturu a showbyznys, tak se o ní rozhodně nedá říct, že by byla jen „pokračovatelkou rodu“. Je spíš důkazem, že i s výrazným zázemím si člověk musí vlastní identitu odpracovat sám a že návraty, ať už k domovu nebo k lidem, někdy dávají větší smysl než pečlivě naplánované cesty.
