Článek
Služba vlasti v Československé lidové armádě si jen mezi roky 1964 a 1989 vyžádala životy 3 843 mužů. Nezemřeli v boji, proti žádnému imperialistickému nepříteli se samozřejmě neválčilo. Životy mladých lidí vyhasly během cvičení, nejrůznějších nehod apod. Vyplývá to z údajů Vojenského historického ústavu, které zveřejnil web Info.cz.
„Vůbec se tomu nedivím. Vzpomínám si na náš první bojový poplach, kdy nováčci špatně natlakovali pneumatiky aut. Samozřejmě s nimi skončili ve zdi a bylo vlastně velkým zázrakem, že se to obešlo jen s drobnými pohmožděninami,“ uvedl pan Jaroslav, který socialistické vlasti sloužil mezi lety 1965-1967.
Rána pažbou do hlavy
Soudruzi podle pamětníka často vymýšleli, jak vojákům co nejvíc znepříjemnit životy. „Nejhorší byl náš desátník. zelený mozek od pohledu. Pokaždé, kdy jen trochu mohl, se po nás vozil. Některé kluky mlátil, Toníka Ševců vzal pažbou samopalu tak tvrdě, že měl kluk otřes mozku a zlomený nos. Ututlalo se to, desátník byl převelen a už jsme o něm neslyšeli.“
Šikana byla podle něj u útvaru na denním pořádku. „Čím nižší vzdělání, tím větší blb. Ono to ale vlastně platí i dnes. Když se podívám, co jsou někteří lidé schopni dělat nebo říkat, tak mi nad tím zůstává rozum stát. Tenkrát bylo horší, že tato individua měla moc. Minimálně v tom smyslu, že „vládli“ na nováčky. Na druhou stranu stačilo vydržet pár měsíců a byl klid. A nutno říct, že hodně z těch, kteří byli šikanováni, pak dělali ještě horší věci, když dostali příležitost,“ měl jasno pan Jaroslav.
Denně opilý velitel
Nejhorší prý bylo, že nikdo neřešil, co se u útvaru reálně děje. Sem tam se prý objevil velitel, který měl touhu něco změnit nebo dělat věci v pořádku. Ale rychle toho nechal. „Buď odešel jinam, nebo rezignoval. Jiná cesta nebyla. Sehnat alkohol a drogy nebyl vůbec žádný problém. Jeden z našich velitelů byl opilý prakticky denně. Není divu, když měl přístup do skladu, kde si mohl brát vše, co chtěl. A kdo mu zaplatil, tak samozřejmě dostal také tolik kousků, kolik chtěl.“
Pokud jde o drogy, pan Jaroslav otevřeně mluvil zejména o lécích jako Fenmetrazin, Meprobamat či Alnagon. „Všechno předepisovali lékaři jako na běžícím páse. Stačilo mít peníze a konexe „venku“. Pronést to až k nám nebyl problém, stačil úplatek nebo platíčko tabletek. Tenkrát problematika drog neexistovala, nikdo si nic takového nepřipouštěl.“
Každý si bral
Podle něj bylo běžné, že se všechny zrovna dostupné a nashromážděné léky nasypaly do krabiček, ze které si dle libosti každý zobal, jak chtěl. „Samozřejmě muselo jít o „privilegovanou“ osobu. Tedy někoho, kdo zaplatil příspěvek. Případně byl jinak důležitý a potřebný. Každopádně se to jedlo jako lentilky,“ dodal pan Jaroslav, pro kterého byl odchod do civilu vysvobozením.