Článek
Podle Vojenského historického ústavu „pobyt“ v Československé lidové armádě nepřežilo jen mezi lety 1964 až 1989 neuvěřitelných 3843 mužů, o čemž před časem informoval web info.cz s tím, že skutečné číslo bude zřejmě mnohem vyšší. Přitom boj s imperialismem se nekonal, alespoň ne na bitevním poli. Šlo tedy o nehody, nedbalost apod.
Mlátili nás, stříleli po nás
A samozřejmě také o úmrtí kvůli šikaně, která byla v podstatě běžná. Někteří mladí muži popisovali i různé formy mučení, které tzv. mazáci praktikovali. „Běžně nás mlátili, neuběhl snad den, abychom nedostali „pár od cesty“. Vyžívali se v tom,“ vzpomíná pamětník Jan Hrdlička, který sloužil na Slovensku u motostřeleckého svazku.
Podle jeho vzpomínek bylo několik docela vážných úrazů. „Pár zlomenin, otřesy mozku. Ale i postřelení, když kluci dělali blbosti na střelnici. Jednou do nás začal pálit jeden z důstojníků, resp. nad nás. Jenže nebyl moc šikovný, dva kluky projektil škrábl. Pamatuji si Pepika Vacků, byl myslím od Přerova. Toho odvedli, když sjel z traktorem ze srázu. Ani nevím, jestli přežil. K nám už se ale nevrátil.“
Nechali je zápasit mezi sebou
Podle Hrdličky se někteří kluci snažili šikaně bránit. Ale nepochodili. „Když se chtěli bránit silou, většinou se to dřív nebo později obrátilo proti nim. Totéž, pokud to nahlásili nadřízeným. Té rudé pakáži to bylo jedno. Maximálně si zjistili, jestli nedostává do kokosu nějaký prominentní synek. Když ne, klidně nás nechali pocuchat, byli jsme stejně jenom kusy. Jako prasata na porážku.“
Desátníci, svobodníci, ti prý byli nejhorší. Dokonce to docházelo tak daleko, že mladíky nechávali zápasit mezi sebou. „Do první krve, do první zlomeniny a tak dále. Byli v tomhle ohledu docela vynalézaví. Jakmile někdo odmítl jít proti kamarádovi, dostal obuškem a na jeho místo nastoupil někdo jiný.“
Jediný problém prý nastal ve chvíli, kdy bylo neplánované noční cvičení. „Ti zmlácení kluci nemohli pochodovat, byl z toho velký průšvih tenkrát. Ale rozhodně to neznamenalo, že by tuhle „zábavu“ někdo zarazil.“
Komunisté uměli vysávat životy
Jak říká Hrdlička, ta doba šla jen přetrpět, nic víc se dělat nedalo. „Když jste drželi ústa a krok, do ničeho nemluvili a sem tam dali mazákovi jídlo, které vám poslal rodina, měli jste relativní klid. Dalo se pak s nimi mluvit, protože věděli, že z vás mohou do budoucna něco mít.“
Není se čemu divit, že na vojnu nevzpomíná rád, i když přiznává, že někde to mohlo být úplně jinak. „Já se vrátil bez naděje, že by se ten režim jakkoli napravil. Klukům brala vojna často důstojnost, ostatně to měli komunisté v plánu a uměli to dokonale - vysát z lidí život a energii.“
