Článek
Některé kriminální příběhy zestárnou. Zapadnou prachem, stanou se jen položkou ve statistikách. A pak jsou tu jiné. Ty, které i po letech budí neklid. Vražda na pražských Vinohradech z roku 2007 patří do druhé kategorie. Nejen kvůli brutalitě, ale hlavně kvůli tomu, jak absurdně snadno se roztočil řetězec událostí, který skončil smrtí úplně nevinného člověka. Z dnešního pohledu je na tom nejděsivější jednoduchost: špatná informace, špatné auto, špatná chvíle. A někdo přijde o život.
Když se podsvětí potká s realitou
Pozadí případu sahá do světa ruskojazyčného organizovaného zločinu v Česku. V polovině 2000s tu fungovaly struktury, které kombinovaly „ochranu podnikatelů“, vymáhání dluhů a neformální fondy na právníky pro své lidi. Jinými slovy: systém, kde se loajalita platila penězi a neposlušnost trestala.
Jeden z podnikatelů odmítl platit. Částka se podle tehdejších informací pohybovala ve statisících dolarů. Spor se vyhrotil a padlo rozhodnutí, že je potřeba „tvrdé řešení“. Do hry vstupuje mladý Čečenec Timur Treťjak. Sportovec, zápasník, člověk, který nepůsobil jako typický gangster z filmu. Do Prahy přijel za lepším životem, ale rychle se chytil lidí, pro které byla síla a zastrašování běžnou pracovní metodou.
Dělal ochranku, pohyboval se mezi drsnějšími partami a postupně se stal někým, kdo byl ochotný řešit konflikty násilím. Tvrdil, že je kluk, který sešel z cesty. Možná ano. Jenže jeho rozhodnutí měla velmi reálné následky pro ostatní.
Zbraň jako samozřejmost
Jedna věc v jeho výpovědích bije do očí: jak normálně mluví o zbrani. Pistole pro něj nebyla krajní možnost, ale součást výbavy. Něco jako mobil nebo peněženka. Prostě si ji v Praze koupil a hotovo.
A tady se příběh dotýká i dneška. Debata o dostupnosti zbraní se často vede v politické rovině, ale podobné případy ukazují jinou stránku. V určitých kruzích zkrátka nebyl problém se ke zbrani dostat ani tehdy. A když máte zbraň a pohybujete se v prostředí, kde je násilí nástroj, pravděpodobnost tragédie roste.
Omyl, který nejde vzít zpět
Treťjak měl jasný cíl. Zastřelit konkrétního podnikatele, adresa na Vinohradech, jistý luxusní vůz jako poznávací znamení. Jenže realita nefunguje podle scénáře. Ve stejnou dobu a na podobném místě se pohybovalo velmi podobné auto. Patřilo šéfovi Sazky. Řídil ho jeho zaměstnanec. Obyčejný chlap, táta od rodiny, který si jen odskočil do obchodu pro svačinu.
Útočník si myslel, že vidí svůj cíl. Vyhodnotil situaci během vteřin. Vystřelil. A tím se uzavřel život člověka, který s podsvětím neměl nic společného. Právě tahle banálnost omylu děsí nejvíc. Žádná přestřelka gangů, žádné dramatické pronásledování. „Jen“ špatná identifikace a okamžité rozhodnutí zmáčknout spoušť.
Pachatel později mluvil o drogách, zmatku, strachu, o tom, že si myslel, že druhý muž sahá po zbrani. Tvrdil, že šlo o tragickou chybu. „Uznávám, že jsem spáchal tyto skutky, ale motivy těchto skutků byly docela jiné, což je pro mě velice důležité,“ tvrdil Treťjak. Do jaké míry tomu věřit, to zůstává na každém.
Faktem je, že soud jeho verzi nepřijal. Městský soud v Praze mu v červnu 2009 uložil doživotní trest vězení za nájemnou vraždu řidiče Sazky a pokus o vraždu arménského podnikatele. Později vrchní soud v Praze rozhodl, že podmínky pro doživotní trest nejsou splněny, a rozsudek změnil na 22 let vězení.
Proč příběh pořád rezonuje
Nejde jen o mafii nebo exotické pojmy z postsovětského podsvětí. Tenhle případ připomíná něco mnohem univerzálnějšího. Jde o to, jak rychle se může násilí vymknout kontrole, jak tenká je hranice mezi „cílenou akcí“ a chaosem i jak snadno se do cizí války připlete někdo úplně nevinný. A také jde o to, že kriminalita není film. V reálu neumírá „postava“, ale konkrétní člověk, který měl doma rodinu, plány a obyčejné starosti. Možná právě proto z toho i dnes mrazí. Vlastně nevíme, kdy se to může opakovat.
Zdroje: cnn.iprima.cz, novinky.cz, prazsky.denik.cz, tv.idnes.cz, ceskenoviny.cz
