Článek
První zastavení v obchodě mě ještě rozesmálo
Nákupy jsou pro mě nutné zlo. Když už musím, dostanu od manžela papírek se seznamem věcí, které potřebujeme. A já jedu podle lístečku rychlostí střely, abych byla zase z obchodu rychle pryč. Fakt mě tam dlouho neuvidíte. Nic neprohlížím, neberu do ruky, neváhám, zda koupit/nekoupit, vzít/nevzít. Mimochodem mi to připomíná skupinu loupežníků z pohádky o Nastěnce. Vzpomínáte? Sedí a trhají lístky z květiny: „Loupit/neloupit, sežrat/nesežrat…“ Často si ani neberu košík. Seberu cestou v regále prázdnou krabici. Šup šup šup, nahážu nákup do krabice, postojím ve frontě, platím a mizím.
Ne tak dnes
Papírek hlásá: minerálka 11,90. V regále minerálka 17,90 Kč. Obcházím tedy několik regálů, protože muž se nemýlí. Nic nového nezjišťuji. Tak si dám ještě jedno kolečko. Ani tím se cena nezměnila. Vytahuji foťák a manželovi fotím se zadostiučiněním, že i on se někdy splete. V tom mě zdraví má bývalá vedoucí s manželem. Smějeme se a každá srovnáváme své nákupní seznamy vedle sebe. „Vtipně“ podotknu mých pár koleček a příhodu s minerálkou. Na to Věra hbitě nahlédne do mého nákupního seznamu a říká: „Ale on to má dobře, dneska je čtvrtek!“ Šéfová se nezapře. Vždycky měla přehled! Ta popleta jsem já. Nevadí.
Platím a přejíždím k druhému obchodu
Opět bedýnka a na ni vrším velikonoční dobroty pro „naše mladý“. Syn už dávno odrostl školním škamnům, přesto dál naděluji Mikuláše i velikonoční zajíčky. Cestou ke kase míjím zelenou travičku vesele vykukující z květináčů. Travička! A my ji letos poprvé po dlouhých letech nemáme. Jak se to mohlo stát? Osení sází manžel a od loňska je v důchodu. A jak známo, důchodci nemají čas. Jsme toho zářným příkladem. Pravda, nechce se mi moc psát, že je to hlavně tím, že nám už všechno trvá déle, ale na druhou stranu už nikam nespěcháme.
Dokážeme si volný čas konečně vychutnat a to natolik, že letošní osení nás holt minulo. Tak alespoň jím podarujeme syna s přítelkyní. Vracím se. Přece jim nedáme prázdný osení? Vybírám malé zajíčky a spěchám ke kase. Samoobslužné. I když upřednostňuji přímý kontakt s prodavačkami, pokrok nezastavíš. I když v následující chvíli jsem kontaktu měla až až.
U samoobslužné kasy začíná boj s římským salátem
Kasa neustále hlásí chybu artiklu, ačkoliv jsem ťukala správně. Nepomohla ani přivolaná prodavačka (anděl), musela přijít posila (ďábel). Kasa se umoudří, spokojeně mlaskne a sežere i druhý salát. Následně odmítá velikonočního zajíčka, což už vyvolalo frustraci i u prodavačky, která asi v návalu práce neudržela nervy: „Já ale vůbec nemám čas! Musím ke kase!! Mám tam lidi!!“ Nevím, kde se to ve mně bere, tiše se ptám: „A já nejsem člověk?“ „No jó, nó,“ přilétne odpověď. Kasa se umoudří a za paní prodavačkou se jen zapráší.
Popadnu bedýnku s nákupem
Procházím s ulehčením lítacími vrátky a najednou si uvědomím, že jsem nekoupila tu travičku. Bez ní neodejdu! Pokorně se skláním k okénku na recepci a než se vůbec stačím zeptat, přilétá rezolutně: „To tady nemůžete nechat!“ Rozpačitě přešlapuji, kam s nákupem. „Dejte si to do skříňky!“ Koukám na plnou bedýnku, koukám na skříňku a je mi jasné, že to všechno do ní nenarvu. „Travičku…,“ žadoní má duše. Prodavačka vidí mé pošlapování a milosrdně mě zve na prodejní plochu, ať to s tou krabicí projdu a tu travičku si vezmu cestou. Uff.
Spěchám, popadnu travičku, nákup se mi bortí
Avšak přicházím zdárně znovu k samoobslužné pokladně. Tam stojí, jako po celou dobu naší diskuze, anděl. A to první paní prodavačka, které se nedařilo cosi na „mé“ kase vystornovat. A teď si představte – přicházím ke kase, různě kličkuji, abych nákup udržela v bedýnce a neohrabaně ji chci položit vedle kasy. V tom anděl natahuje ruce a říká mí: „Já vám ji alespoň podržím.“ Alespoň? Cítíte to také? Jakoby se omlouvala za předešlou situaci, kterou vůbec nezavinila.
Zírám na ni jakoby přilétla fakt z nebe
Jemně se usmívá a už drží moji bedýnku, abych měla volné ruce a domluvila se konečně sama s neposednou kasou. Při placení se jen tak mimochodem zeptám:
„Vy jste tu nová? Že jsem vás ještě neviděla?“
„Ne, jsem tu na zástup.“
„Tak pracujete v obchodě krátce,“ přesvědčuji ji. Nechápu totiž, že se usmívá. Její pohled hladí a najednou vstupuji do prostoru tak pozitivní energie, že se nestačím divit.
„Ne, pracuju v supermarketu už 12 let – v Praze.“
Netaktně pokračuji: „A to jste ještě nevyhořela?“ a cítím v zádech pohled ďáblice. Anděl se jen usmívá a nic neříká.
Mně se vám úplně regulérně zalily oči slzami. Tak mě dojala ta chvíle, okamžik, zlomek sekundy, když ke mně natáhla ruce, že mi pomůže. Děkuji snad několikrát. Možná si někdo řeknete, že to zveličuji. Nezveličuji. Skutečně mě dojala prodavačka v supermarketu (bohužel z důvodu reklamy nemohu uvést jméno). Jedna ďáblice, druhá anděl. Všechno zlé je k něčemu dobré. Nic není tak, jak vypadá.
Jaké mohlo být pokračování, nebýt anděla?
Mohla jsem odejít bez travičky. Svět by se nepřestal točit, ale mrzelo by mě to a byla bych na sebe naštvaná. Stejně tak jsem mohla odejít naštvaná i s travičkou kvůli ďáblici. Stejně tak jsem se mohla naštvat, že PREJ NEJSEM ČLOVĚK??!! Jenže já odcházela z nákupu se vším, co jsem chtěla pořídit, a navíc spokojená a dojatá. Že stále mezi námi existují andělé, kteří vám podají ruku, když ji nejvíc potřebujete.
Jak jsem byla z návalu té krásné energie celá vedle a prošla lítacími vrátky, najednou mi došlo, že jsem zapomněla klíče od auta u té zpropadené kasy. Volám ještě na anděla, jestli by mi prosím podala klíče. Že jsem prostě celá vedle z toho, jak je hodná. Usmívá se, podává mi klíče a najednou se mi zdá, že se jí také zaleskly oči. Proč? Protože jsem ji pochválila, protože jsem jí poděkovala? To by přece mělo být samozřejmé.
A proč jsem vůbec sedla a okamžitě ztvárnila příběh, který se skutečně stal? Možná proto, že jsem zažila moc milé setkání, za které děkuji. A jsem toho názoru, že chvály není nikdy dost. Proto, milí čtenáři, máte-li co chválit, prostě chvalte. Ať je nám lépe na zemi, ať příjemná energie proudí mezi námi a ta ošklivá, ať vybere zatáčku a zamíří k těm, kteří ji chtějí.
Všem lidem dobré vůle přeji krásný den a hezké svátky jara 🌺
