Článek
Rozvod. Slovo, které jsem si nikdy nepřipouštěl. Myslel jsem, že naše manželství je pevné, že spolu budeme šťastní ještě desetiletí jako rodina. Pořád si myslím, že jsme dva normální rozumní lidé, kteří se opravdu milovali a nikdy na sebe navzájem nebyli zlí. Bohužel, konec nastal rychleji, než jsem si vůbec uměl představit. Ale popořádku.
Brali jsme se z lásky po třech letech vztahu, už dva roky jsme spolu bydleli. Já měl 33, ona—říkejme jí třeba Jiřina—byla o sedm let mladší. Svatba byla nádherná, plná radosti a společných plánů do budoucna. Život tak nějak normálně plynul. Měli jsme dost společných aktivit, vlastní bydlení, začali jsme dělat některé sporty spolu, měli jsme podobný okruh přátel, pejska, v létě moře, v zimě hory. Nebylo na co si stěžovat.
Zanedlouho jsme se odstěhovali za prací do zahraničí. Bez dětí to bylo snazší, cítili jsme to jako příležitost. Nakonec se nám děti narodily až tam. Byli jsme sami, bez prarodičů, kteří nás mohli navštívit jen jednou za půl roku. Ale spoléhali jsme se na sebe. Když děti trochu odrostly, začali jsme toužit po domově a rozhodli se vrátit, aby mohly chodit do české školy. Našli jsme skvělou práci—dokonce u stejného zaměstnavatele. A to byl začátek konce.
Firma rychle nabírala nové lidi, většinou mladé a svobodné. Atmosféra byla dynamická, teambuildingy, večery, oslavy. Mně vadilo, že se v práci málo pracuje, zato hodně řeší vztahy. Ženě se ale nový kolektiv zalíbil. Myslím, že si tam našla i nové přátele.
Po dvou letech jsem ze společnosti odešel. Žena zůstala a brzy byla povýšena. To znamenalo více pracovních večeří, více povinných i nepovinných akcí. Netušil jsem, že je jen otázkou času, než se její svět změní. Vždyť jsem měl nejrozumnější ženu na světě, která mě milovala. A já ji.
Poslední rok to ale bylo jiné. Firemní akce přibývaly. Zatímco se na večeři se mnou připravovala půl hodiny, přípravě na firemní večery věnovala odpoledne, nakupovala nové šaty. Žárlil jsem, ale věřil, že máme zdravý vztah. Nechtěl jsem ji výčitkami odradit.
Nakonec výčitky přišly, když se začala vracet stále později. Uprostřed pracovního týdne třeba o půlnoci, před víkendem klidně i v noci, když se slavilo. Vždy s tím samým vysvětlením—že se skvěle bavili. Podrobnosti si nechávala pro sebe. Nechal jsem to být. Jen občas smutná poznámka: „Doufám, že sis to užila.“
Navazovaly víkendy s kamarádkou, popřípadě noční tahy, kdykoli jsem byl mimo domov, ať kvůli práci nebo cestě s dětmi za rodinou. Postupně jsme otevřeně začali řešit krizi, navštívili jsme také poradnu, ovšem ani několik sezení k ničemu nevedlo. Dávno jsem ale už cítil, že je něco špatně a teď se opravdu začal snažit. Častější společné večeře v restauracích, které jsme měli rádi, společné kino nebo prodloužený víkend jen my dva. Myslel jsem si, že snahou a projevy své lásky k ženě můžu náš vztah zachránit. Nebyla to žádná hitparáda, ale zdálo se, že spolu dál můžeme v klidu fungovat.
A pak—konec. Jednoho dne mi oznámila, že mě už nemiluje. Že se cítí uvězněná ve vztahu, který ji dusí. Neřekla „rozvod,“ ale odloučení, že potřebuje víc prostoru. Význam byl ale stejný. Zhroutil se mi svět. Fyzicky mi bylo zle, den jsem nebyl schopný se pohnout, jen ležet.
Čas ale léčí. Fungovali jsme dál, kvůli dětem. Myslel jsem, že jako rodina pořád držíme pohromadě. Ale věci se posouvaly, těsně před Vánoci přišla skutečná pravda—nevěra. Byla to vlastně náhoda. Voucher na zahraniční dovolenou na její jméno zapomenutý v autě. Doma nezapírala, jen neřekla, s kým jede. Prostě dovolená.
Po Novém roce žena podala žádost o rozvod. Už jsem věděl, že žádná šance na záchranu neexistuje. Přes svátky si našla vlastní bydlení. Na dovolenou odjela, večer oznámila, že odjíždí a ráno zmizela, když jsme spali. Děti jsem odvezl k rodičům a doma ji sbalil všechny věci. Když se vrátila, už doma nespala, odjela rovnou k sobě.
Rozvod proběhl do pár měsíců. Byl celkem bezbolestný, ani jeden nejsme bojovný typ, takže jsme měli rozvod dohodou. Děti si střídáme podle dohody, ty to kupodivu celkem zvládají, na novou situaci si zvykly rychle.
Já se snažím zapomenout, čas pracuje zatím hodně pomalu. A jak se s tím snažím vyrovnat? To bude zas na jiný příběh.
