Článek
Uběhl nějaký čas a já si říkám, že bych se zase mohl podělit o pár příběhů ze světa hledání. Chtěl bych napsat lásky, ale ta se nehledá, ta přichází. Hledá se vztah, partner, takže třeba z hledání partnerky. Nechci to zbytečně natahovat – pořád jsem sólo, ale překvapivě mi to ani moc nevadí. Dokonce začínám mít obavu, že by se mi samota mohla začít časem líbit. Ale vezměme to hezky popořádku.
Po několika neúspěšných pokusech o online seznamování jsem si naordinoval pauzu od „loveckých“ aktivit. Seznamování mě přestalo těšit a rozhodl jsem se si udělat odstup – podívat se na sebe a své šance střízlivým pohledem. Začal jsem tím nejjednodušším, sbalil jsem se a vyrazil sám k moři. Potom jsme taky s dětmi zažili spoustu letních dobrodružství, našel jsem si čas na přátele, navštívil pár koncertů, a celkově si užil horké dny i vlahé letní večery.
Během toho všeho jsem byl „otevřen novým kontaktům“ – což je jen způsob, jak si plně nepřiznat, že i tak jsem stále věřil, že mi osud někoho do cesty postaví. Jenže zde přichází střet s realitou: šance na skutečně spontánní setkání s vhodným protějškem je mizivá.
Zapomeňte na romantické scénáře, kdy vám krásná neznámá zaklepe na dveře s prosbou o pomoc. Nebo že na svých cestách potkáte ženu v nouzi, které budete moci srdnatě pomoci. Naopak, mám pocit, že náhoda pracuje přímo proti mně. Pět dní stanování v kempu, a až poslední večer přijede žena s dětmi, která si postaví stan vedle mě. Pozdravili jsme se, nabídnul jsem vlastní stůl, když jsem je viděl jíst na zemi, což mile odmítla, a další možnost seznámení už nenastala. Ráno totiž už balím a vracím se domů.
Na plážích vypadají některé ženy opuštěně, ale vždy mají někde po ruce svého partnera, stačí je jen dost dlouho sledovat. Večer do restaurací vyráží jen rodiny; osamělých mužů u stolu nebo na baru sice potkáte dostatek, ale ženu ani jednu.
Podobně při výletech s dětmi – ve velkém kempu jsem za celý týden nepotkal jedinou osamělou ženu s dětmi, přestože na sociálních sítích se jich nespočet chlubí, jak samy s dětmi někam vyrazily, dokonce často do stejné oblasti. Zato s rodinami všech možných národností jsem se seznámil díky dětem skoro hned a automaticky.
Ani letní večery na koncertech nepřinesly žádná překvapení. Všude pouze páry, rodiny, nebo skupinky žen, nikdy však žena sama. U skupin žen je to ještě těžší – dostat se k nim znamená mít velkou odvahu. Každý kovboj ví, že když chcete chytit kravičku, musíte ji nejdřív oddělit od stáda. U dam to ovšem tak snadno nejde. Na koncerty chodí zásadně spolu, a i když se některá rozhodne jít pro pití nebo na toaletu, vždy vyrazí alespoň ve dvou – aby si vzájemně podržely kabelky, nebo jen nestály nikde samy.
Když už jsem zahlédl zajímavou ženu a vyměníte si pohled, zkusil jsem pozdravit. Ale pokud se v té vteřině nerozhodne zastavit, v davu tisíců lidí ji už znovu nenajdete. A žena se ve vteřině bohužel nerozhodne.
Přesto se mi na jednom koncertě zázrakem (nikoli zázrakem, vlastní snahou) podařilo prolomit ledy – získal jsem telefonní číslo! Po dvou dnech jsem se odhodlal dotyčné napsat. Odpověděla sice stručně, ale ne odmítavě. Poté však přišla studená sprcha – požádala mě o fotku, protože si vůbec nepamatovala, jak vypadám. Nadšení kleslo, ale nevzdal jsem to, fotku poslal a pozval ji na rande. Vyrazili jsme na inline brusle, pak na oběd a následně na procházku. Půl dne stráveného spolu, kdy jsme si o sobě povídali, občas se zasmáli, večer jsme si napsali poděkování a… pak ticho. Po pár dnech jsem ji zkusil pozvat znovu – přijala, další fajn odpoledne, ale pak opět žádná odezva. Tento scénář se zopakoval ještě několikrát ať při sportu nebo na koncertě, ale přes milou atmosféru rande se žádná další komunikace nekonala až nakonec jednoduše vyšuměla.
Druhé nadějné seznámení začalo na seznamce, kde mi slečna sama napsala. Po úvodním psaní jsme přešli na dlouhé večerní telefonáty a videochaty, sdíleli jsme fotky a přáli si krásné ráno i dobrou noc. Znělo to skvěle a schůzka se zdála na spadnutí. Najednou ale začala komunikace slábnout – její zprávy byly čím dál kratší, téma setkání zmizel, pokud jsem nenapsal já, ona se neozývala. Když jsem se zeptal, jestli je konec, odpověděla jediným slovem, že není. Další dotaz na to jak se má ale zůstal už bez odpovědi.
Další, na vlas stejný příběh, se stal doslova před pár dny. Psal jsem si se sympatickou paní, čtyřicátnicí, matkou dvou dětí. Skoro každý den jsme si vyměnili několik zpráv. Pak odjela na služební cestu, ze které mi psala jen příležitostně. Po jejím návratu jsem ji napsal s dotazem, jaká byla cesta. Nenásledovala žádná odpověď, pouze blokace.
Neskrývám, že jsem z toho rozladěný. Do všech vztahů jsem dal energii a čas, a i když začaly velmi nadějně, skončily v tichu. Navíc mám pocit, že se v ženách vyznám čím dál méně. Když jsem byl svobodný, zájem byl jasně rozpoznatelný – existovala snaha z obou stran, byla taková vyvážená. V komunikaci jsem galantní, projevuji o ženu zájem, platím útraty, snažím se a výsledek je ten, že i přes slibný začátek končí rodící se vztah v černé díře, aniž by dotyčná svůj nezájem kromě rostoucí pasivity projevila. Na seznamkách se ženy velmi často vyjadřují o mužích jako o nespolehlivých a nečestných jedincích. Moje zkušenost je taková, že právě ženy se chovají jako v supermarketu, kdy si z regálu s nepřebernou nabídkou vezmou věc, a když se jim po chvíli nelíbí, beze slova ji do regálu zase vrátí. Zde bych ještě podotkl, že se nesnažím o seznámení se s žádnou studentkou, ale většinou matkou od dětí, u které předpokládal alespoň základní míru zodpovědnosti.
Možná jsem dospěl do fáze střízlivění, kdy si uvědomuji, že počáteční naděje není zárukou dalšího vztahu. Možná dělám něco špatně i když nevím, co by to mělo být. Každopádně moje chuť se seznamovat je zase o něco menší – a sebevědomí také.
Chtěl bych proto všechny nezadané čtenářky požádat, pokud se vám muž nelíbí, dejte mu to jasně vědět hned při snaze se seznámit, ať neztrácíme čas a energii zdlouhavým zjišťováním, že veškerá snaha nikam nevede. Stejně tak chci ale poprosit, pokud vidíte naději na zrod vztahu, nenechte nás to vzdát jen proto, že momentálně nemáte čas nebo chuť se nechat uhánět. Je škoda každého vztahu, který skončí, aniž by dostal šanci.
Na seznamování jsem nezanevřel, pouze dál ubírám plyn. To, co vypadalo jen jako otázka příležitosti a času, se začíná podobat rébusu, jehož řešení prostě neznám. Rady typu usmívat se, myslet pozitivně, zkoušet to a nevzdávat se, se na pozadí neúspěchů jeví jako zbytečné. Neexistuje kouzlo, dokonce se zdá, že ani návod. Nechce se mi věřit, že seznámení je jen věcí náhody, ale určitě ani není výsledkem konkrétní snahy. Snažíš se moc, snažíš se málo, nech to plynout, nesmíš se vzdávat, všechny tyto motivační rádobymoudra se v realitě života projevují spíš kontraproduktivně.
V zásadě mám všechno, co bych od života mohl chtít a za to bych měl být osudu vděčný. A ačkoli mi protějšek evidentně chybí, bylo právě uplynulé léto jedno z nejhezčích období mého života. Snad bude můj single život dál plynout alespoň tímto způsobem, i kdybych k sobě neměl nikoho v nejbližších či vzdálenějších letech najít.
Tak hezký začátek nadcházejícího podzimu a nevzdávejme to :-).
