Článek
Lilinka se houpala na houpačce v obýváku, zatímco jsem připravoval večeři. Postřehl jsem, že některé okamžiky, kdy si s dcerami povídáme a svěřují se mi, jsou pro naše pouto táta dcera zvláště důležité. Tyto chvíle nastávají, když společně vaříme nebo jíme. Dalším důležitým momentem jsou naše společné jízdy autem, o kterých píšu i na blogu. Podobné chvíle přicházejí, když usínáme a holčičky si chtějí povídat, přitom vyndávají nejzajímavější témata a příběhy, zatímco já jsem totálně vorvanej a chce se mi spát.
Mně se líbí kluk
„Tati, mně se líbí ve škole jeden kluk,“ Lilinka se houpala na houpačce v obýváku a tohle z ní vypadlo.
Vykoukl jsem z kuchyně a olízl jsem si prsty od nějaké pomazánky, co jsem dělal k večeři: „A co se stalo s tím klukem, co ti dal tu kytku z listí?“
„Ten se mi nelíbí!“
„Jak to?“ podivil jsem se. Mně se líbil. Byl to sympaťák a už jsme spolu měli tu čest.
„On mě bouchá a šťouchá!“ zakabonila se.
„Víš, kytičko, to my kluci děláme, když nevíme, jak vyjádřit svoje city, víš?“ snažil jsem se jí dát trošku pohled z druhé strany, „Ale ta kytička, co ti dal, byla hezká, ne?“
Kytka z listí stále visí u nás v obýváku.
„To jo, ta je hezká! Ale mě se teď líbí jinej kluk,“ udělala dramatickou pauzu, „Ale on má holku!“
„Hmmm, tak to je lapálie, co budeš dělat?“
„Ona je divná a k němu se nehodí!“
„Takže se ho chystáš od ní zachránit?“
„No to bych ráda…,“ rozzářily se jí oči.
„No určitě by ses jim do toho neměla plést a měl by si vybrat on sám.“
Ten chlapec si umí holky získat
Poslechl jsem si příběh o tom, jak si dotyčný kluk s nimi hrál na obchod s masážemi, jak si vybral Lilinku a jak jí vyjádřil svou náklonnost tím, že jí dal všechny peníze. Musel jsem uznat, že si chlapec umí získat přízeň holky. Dokonce mi řekla jeho jméno. To jméno mi bylo povědomé, protože nebylo typicky české. Kromě toho vím, že do stejné třídy chodí synové mého kamaráda s balkánskými kořeny, tak jsem začal tušit, odkud vítr fouká.
Nezval si ho do podcastu, že ne?
Najel jsem na Facebook maminky kluků svého kamaráda. V profilovce má fotku svých dvou synů a ukázal jsem fotku Lilince.
„To je on?“ usmál jsem se a čekal na její reakci.
„Ty ho znáš?“ vystartovala z houpačky a vrhla se po telefonu
„Jo jo, já znám oba jeho rodiče!“
„Ty znáš oba jeho rodiče?“ pokračovala v údivu.
„Jo, jeho tatínek je můj kamarád!“
„A nezval jsi ho do toho svého podcastu?“ zvedla oči od telefonu a podívala se na mě podezíravě.
„To by vadilo?“ byl jsem překvapen, kam se ten rozhovor stočil.
„To by bylo pěkně debilní!“ spadla zpátky do houpačky a propadla zoufalství.
Není to o mě
Představa, že bych si měl pozvat tátu kluka, který se jí líbí, do svého podcastu, byl pro mou dceru něčím nepředstavitelným. Dřív by mě to asi zaskočilo. Možná bych Lilinku okřikl. Asi bych se i urazil. Co si to moje dítě dovoluje? Teď už vím, že si to nemám brát osobně. Jsou to její pocity a má na ně právo.
„Neboj, on to pozvání odmítnul! A proč ti to přijde debilní?“
„Mně se líbí kluk a ty ho znáš a celou jeho rodinu.“
„A to ti vadí?“
„ANO, to je můj kluk, mně se líbí!“ Už scházelo, aby si dupla nožičkou, jako by jí bylo tři.
Teď už chápu
A teď už jsem chápal mnohem víc. Taky bych v devíti letech nebyl odvázanej z toho, kdyby moje mamka znala celou rodinu holky, která se mi líbí. Musel jsem slíbit, že pokud bych někdy natáčel FotrCast s tátou kluka, který se jí líbí, zeptám se ji a požádám o svolení. A to je fér.
