Článek
Sám nemám moc vlasů a tak si nevzpomínám, kdy jsem naposledy já sám potřeboval hřeben. Vlastně asi nikdy. Ale mám dvě holčičky a ty vlasy mají a především ta starší sedmiletá, tak ta vlasy má a má je až na zem… No prostě má dlouhé vlasy! Takže hřeben je nutnost! Kromě toho to nemůže být jen tak ledajaký hřeben, musí to být hřeben, co netahá. A pokud nechcete mít doma Rusalku, nebo Divoženku a do školky chcete (čtěte musíte!) přivést Elsu, Lociku, nebo Zlatovlásku, tak musíte česat ráno i večer. Přemýšlím, že budu děti česat i o víkendu, a po obědě. Preventivně. Každý, kdo má holky, tak ví…
Stále něco hledám
Jsem sklerotik, co je schopný hledat brýle/klíče, které drží v ruce. Lítám kvůli tomu po celém bytě, převracím ho naruby a hledám, dokud se neplácnu do čela nebo se nepodívám do zrcadla. Proto se snažím děti vést k tomu, že věci mají své místo. Především ty důležité, jako je třeba hřeben. A pro holčičky obzvlášť je to něco jako povinná princeznovská výbava. U nás hřeben má své místo v prvním šuplíku v komodě v obýváku.
Kde je hřeben?
Toto se stalo, když bylo Klárce pět let a chodila ještě do školky. To ráno jsem otevřel šuplík, abych učesal Klárku, protože se „dcera krále“ přes noc jako vždy rozrpostovlasatila. Hřeben tam samozřejmě nebyl. Hlavně, že jsem jí den předtím nabádal, aby až se večer dočeše, uklidila hřebínek do „šuplíčku“…
„Klárko, kde je hřeben?!?“ zahřímal jsem bytem.
Dostalo se mi jen lakonického zvednutí ramen a nechápavého výrazu, jako že neví. Tak jsme začali hledat na obvyklých místech, kde by se takový hřeben mohl nacházet: „pod gaučem, v gauči, po stolem, v kuchyňce, v hračkách, v lednici, ve vaně, na balkóně, v posteli, pod postelí, ve skříni, v botníku…“ Nikde nebyl. Prostě nebyl! Vypařil se.
Chovám se jako vlastní máma
Vzal jsem tedy klasický kartáč a začal jsem za mírného plísnění dítěte a vštěpování smyslu umístění věcí česat vlastní dceru. Chovám se jako vlastní máma, zastavil jsem se mezi česáním.. Za všemožného sykání a vykřikování „au“, jsem si uvědomil, že rychlejší by byl strojek na vlasy. Bylo by to celkově časově rychlejší a úspornější řešení. A hlavně by jim to slušelo jako mě. Hlavičku jako z prdu kuličku mají po mě. Ale její maminka by mě zabila! Neměl jsem to srdce jí i sebe dál trápit a poslal jsem jí čistit zoubky.
Hlavní je to nevzdat
Nedalo mi to a dal jsem se do dalšího pátrání. Převrátil jsem byt vzhůru nohama… Dokonce jsem se podíval i do koše na odpadky, kdyby náhodou! Když mi náhodou periferně cvrnkla o nos dětská kabelka napěchovaná až k prasknutí. Otevřel jsem jí a… Heureka! Malá treperenda si tam zabalila: Tutu sukýnku, prstýnek, sluchátka a HŘEBEN!!!
„Hele, co jsem našel?“ zamával jsem jí kabelkou před nosem vítězoslavně.
Velké modré oči se na mě zpoza kartáčku na zuby provinile podívaly.
„Jé, hřeben!!“, zazubila se.
„Mohla by jsi mi říct, kam jsi se takhle vybavila?“
Kam se vydávají princezny…
Ticho! Velké modré oči na mě koukaly, čekala co se bude dít. Opakuju otázku, i když už ne tak vážným tónem. A najednou to příjde… Očí se jí rozzářily, obličej rozsvítil a naprosto mě odrovnala. Vzpřímila hlavu a hrdě řekla:
„Do SVĚTA!“
Už tehdy pětiletá se chtěla vydat do světa. Moje mala cimprdlína, která se bojí pavouků, nesmím se od ní hnout na krok, bojí se tmy, tak chtěla do světa. Proč ne? Je důležité mít sny. Teď je jí sedm a pořád se bojí pavouků, stále mě drží za ruku a večer musí mít při usínání rozsvíceno. Jsem si jistý, že se do světa jen tak nepohrne a když, tak mám jistotu, že si nezapomene s sebou zabalit hřeben. Tak důležitou součást výbavy každé princezny!
