Článek
Ano, jsme ta rodina, která koupí dětem jednou měsíčně pizzu nebo „Šťastné jídlo“ v McDonaldu. Děti z toho mají radost, že dostanou něco nezdravého, co jim chutná a i s hračkou. Já zase s matkou mých dětí máme radost, že nemusíme připravovat večeři. Je to win win.
Speciální objednávka
Byli jsme s holčičkami v McDonaldu na „Hamburgvu“, jak říká Lilinka. I když hamburger vlastně nejí. Dává si vždy nugetky a Klárka Cheesburgera bez okurky a cibule. V dobách, kdy jsme testovali, co Klárce v tom „Hamburgvu“ chutná a nechutná, tak chtěla eliminovat i hořčici. To, že jí nechutná cibule a ta kořeněná okurka, tak to jsem schopen pochopit. Hořčice a kečup tam prostě patří. To už jsem považoval za moc velký výmysl, jsem to prostě zakázal. Už takhle, když diktuji objednávku se všemi zvláštnostmi, tak se cítím trochu provinile. A to nemluvím o tom, že to musím ještě zkontrolovat. Znáte to, když nedostanou vaše děti to, co chtějí a co si objednali? Je to vaše vina, ozve se „Tatííí!“ a vy máte pocit, že jste zklamali celý svět.
Balónek
Jako vždy, když jsme dojedli, tak Liluška nesměla zapomenout na balónek. To je rituál, na který nesmíme nikdy v Mekáči zapomenout. Vzala sobě i sestřičce dva bílé balonky. Naložil jsem holky a balonky do auta a jeli jsme za matkou mých dětí a její kamarádkou do práce. Chtěla holčičky vidět, dlouho se neviděly. Při vyndáváni holek jsem Lilinky balónek vzal a dal do kufru, aby nepřekážel. Druhý jsem nechal na zadní sedačce.
Kde mám balónek?
Holky se potěšily s maminky kamarádkou a maminkou a k večeru jsem jeli domu. Už byla tma. Dávám holky do sedaček a přišla obligátní otázka:
„Kde mám balónek?!“
Zachránila mě Klárka, která řekla, že to je Lilinky balónek a že ten svůj má v kufru. Lilinka to neřešila, bílý balonek jako bílý a hysterák byl zažehnán. V duchu jsem velebil duchapřítomnost své starší dcery.
O to těžší to bylo ráno. Nasedáme ráno do auta a poutám Klárku a Lilinku do sedačky. Lilinka balónek v ruce a rozhlíží se.
„Co je Lilinko?“
„Balónek…“ rozhlížela se kolem.
,Co je sním?“
„To není můj!“
„Ale je tvůj!“
„Není, ten je bílej!“
„No, vždyť jsi měla bílej!“ nechápal jsem souvislosti.
„Ne ne, já měla béžovej!“ řekla smutně.
Kouknu dozadu do kufru a tam fakt BÉŽOVEJ balónek.
Barevný jemnocit v hajzlu
A je to v hajzlu! Moje tehdy tříletá dcera pozná rozdíl mezi BÉŽOVOU a BÍLOU.
Já jsem poprvé viděl béžovou v roce 1991 na autě značky Škoda Favorit, které táta přivez rovnou z fabriky. Bylo mi sedm let a nepoznal jsem, že to je BÉŽOVÁ. Dlouho jsem si myslel, že jsme měli bílé auto. Než mi někdo vysvětlil, že na tu béžovou byla fakt dlouhá čekací doba. Byl na ní dokonce pořadník. Tehdy jsem se dozvěděl, že to vlastně byla béžová.
Moje v té době tříletá dcera už poznala BÉŽOVOU! Můžu se tedy těšit, že brzo začne poznávat losovou, čokoládou, purpurovou, lila, kakaovou, khaki, rumělkovou, champange a nebo námořnickou modř. Já mám barevný jemnocit maximálně na základní čtyři.
