Článek
Začal nový školní rok a Klárka nám začala chodit už do druhé třídy. Minulý školní rok byla prvňáček, a to pro nás bylo všechno nové.
Klárka samozřejmě ze školky a z domova spoustu věcí uměla, a protože je to bystrá holčička, tak jsme ji museli brzdit, aby rovnou neskončila rovnou ve druhé třídě. Když šla do školy, tak uměla počítat do 100, sčítat, odčítat do desíti. Psát abecedu, napsat si vlastní jméno a atd. Chtěla se naučit číst, ale to jsem už vyloženě zakázal, protože by se nám v té škole tuplem nudila.
Dnes mám pocit, že se nám mladá slečna v první třídě trošku nudila. Z čeho můj pocit pramení? Každé ráno jsme bojovali se tím, že se nám do té školy nechtělo. A to se tam tolik těšila, když chodila do školky! V první třídě mě už po měsíci školy každé ráno prosila, ať tam nemusí chodit, že by ráda šla zpět do školky s Lilinkou. Celé letní prázdniny švitořila, jak by se vrátila do školky. Všechno tam bylo lepší. A já to chápu, ve školce měla tři takové paní učitelky, které se jí věnovaly, a tady má jen jednu. Spoustu věcí už zná a ví a paní učitelka se musí věnovat především dětem, které její pomoc potřebují, aby se celá třída dostala na stejnou úroveň. A to nemluvím o jídle a školní jídelně.
Kromě toho od druhého dne, co byla ve škole ve druhé třídě, tak z té hodňoučké a poslušné holčičky mi domů chodí rozjívený a odrzlý malý parchant, kterého musím, když přijde domů přes všechna ta koulení, vzdychání a „jééééé“ a „neba“ dostat trošku do latě, a pak zase mám doma tu hodnou Klárku.
V takových situacích vám pomůže, když víte, že v tom nejste sami. Kolega z práce má stejně starého syna a potvrdil mi, že doma řešil podobný, ne-li stejný problém. Klouček mu taky nechtěl chodit do školy. A tak, když mu jednoho dne ráno řekl, že nepůjde do školy a že se nebude oblíkat, tak kolega zachoval chladnou hlavu a jen mu sdělil, ať si tedy oblíkne tepláky a že půjdou spolu na ubytovnu za lidmi, co pracují ve výkopu. Aby viděl, jak dopadne, když se nebude učit. Vylíčil mu to samozřejmě v živých barvách. Kloučkovi se ta představa nelíbila! V cuku letu byl oblečen, tašku na zádech a stepoval u dveří. Přihodě jsme se samozřejmě v práci zasmáli a hned jsem si říkal, že si to musím vyzkoušet doma.
Hned druhý den ráno jsem měl příležitost. Jakmile Klárka dopila své ranní kakao a popoháněl jsem ji do oblékání, tak začala: „Já nechci jít do školy.“
„Víš, co, Klárko? Tak si běž pro tepláky!“
„Proč?“ probudila se najednou malá ospalka.
„Půjdeš pracovat mezi kopáče!“
„Co tam budu dělat?“
„Budeš jim nosit nářadí a budeš jim nosit svačiny a obědy!“
„Já nechci!“
„Nebudeš muset chodit do školy!“
„Já půjdu do školy, tatínku!“ obrátila. Fungovalo to!
„Já bych byl radši, kdyby sis vzala ty tepláčky a šla vydělávat korunky mezi ty dělníky do výkopu!“
„Ne, já chci do školy!“
Myslel jsem, že mám vyhráno. Jeli jsme do školy, ale cestou od parkoviště k budově školy znova: „Tatí, já nechci do školy!“
Věděl jsem, že tady už kopáči, ani dělníci nic nezmůžou, tak jsem to zkusil jinak. Obrátil jsem se na ni s velmi vážnýma káravým tónem ji povídám:
„Víš co?! Ty si za to můžeš vlastně sama! Já vám to s Lilinkou říkám pořád, abyste nerostly a nebuďte tak chytrý! Kdybyste zůstali pořád, takový malinký a nebyly takový chytrý, tak jsi zůstala pořád ve školce a nemusela si do školy.“
Uděl jsem dramatickou pauzu… Ticho! Tak jsem pokračoval dál.
„A teď to máš! A můžeš si za to sama! A víš proč? Protože si mě neposlouchala! Vyrostla si a jsi chytrá! A teď už prostě musíš do školy!“
Najednou se otočila maminka přede mnou, co šla se svými dětmi a vztáhla to na sebe: „Tak tady jsem udělala chybu!!! Neměla jsem vyrůst!“
