Článek
Klárka byla o prázdninách na příměstském táboře. Cestovali s dětmi po různých výletech a vždy si přivezla nějakou maličkost, nebo přímo blbost. Tu odznáček, tu pohled a naposledy skládací hřebínek, který se ještě vysouvá a uvnitř je zrcátko. Samozřejmě, jak to viděla Lilinka, tak se do hřebínku zamilovala a už mě 14 dnů otravuje, že ho chce taky, a jestli bychom nemohli jet do 30 km vzdálené výrobny Kyselky, kde ho v zákaznickém centru na výletu Klárka koupila. Ne, nemohli! Svoje děti miluju, ale kvůli skládacímu hřebínku se zrcátkem nepojedu 30 km, ani když se ještě vysouvá a stál ještě k tomu 100 Kč.
Den před prvním dnem školy jsme byli vybírat bačkůrky pro Klárku do 2. třídy. Kupodivu jsme vybrali bačkory velmi rychle. Bez vztekání, odmlouvání, bez velkého koulení očí. Rozumně si vybrala hned v prvním krámě. Sice jsme museli projít ještě další dva krámy s botami… Pro jistotu! Tomu rozumím, co kdyby.
Když už jsme něco kupovali Klárce, tak si Lilinka vzpomněla, že by taky něco chtěla. Hned u vchodu do obchodního centra. Ano, skládací hřebínek s vysouvacími bodlinkami a zrcátkem. Slíbil jsem jí tedy, že se po něm podíváme hned, jak si Klárka vybere bačkory do školy, a když nebude stát jako nová L. O. L panenka, tak jí ho koupím.
Teď už vím, že jsem to neměl dělat. Jako táta svoje sliby plním, ale ušil jsem si na sebe bič. Jen při vybírání bačkůrek se mě Lilinka nezapomněla asi 6× zeptat: „A koupíš mi ten hřebínek?!“
A přitom mi samozřejmě nezapomněla připomenout, že je móóóc hodná. Zeptat se mně, kam ho půjdeme koupit, kde všude by ho mohli mít, a jestli tam půjdeme. Ještě se dodala: „Půjdeme se podívat do hračkářství? Tvřeba tam budou mít ten hvřebínek!“
Po výběru bačkůrek jsme se tedy vydali do obchodu, který se jmenuje podobně jako Pepa a pak šli do drogerií, kde „Teta je Doma“. Všude jsme museli projít všechny regály. Pak se zeptat, kde mají hřebínky. Konečná fáze byla, že jsem musel jít s Lilinkou zeptat, jestli náhodou ten hřebínek nemají a detailně jim ho popsat.
„Táto, musíš se jít zeptat, jestli mají ten můj hvřebínek?!“
Neměli!!! Lilinka to na mně ještě zkoušela, že bych mohl koupit hřeben s jednorožcem jako cenu útěchy. Ale nepovolil jsem a nic nekoupil. Lilinka byla samozřejmě smutná a trošku nafukovala pusinku.
„Vždyť už doma jeden takový hřebínek máš!“ snažil jsem se utěšit mladší dceru.
„Klárka ti ho přece bude půjčovat!“ dodal jsem.
„Já jsem ten hřeben koupila Lili! Ten je její!“ pronesla ledabyle Klárka.
Zůstal jsem uprostřed regálů drogerie, kde se člověk má cítit doma. Člověk určitě, chlap se tam ztratí a já tam zůstal úplně perplex. Půl hodiny lítám po obchoďáku a hledám speciální hřebínek, aby ho Lilinka měla, a ona ho už vlastně má.
„Lili, ty jsi nevěděla, že ten hřebínek Klárka přivezla pro tebe?!?“
„Já jsem jí to říkala asi 8 krát…,“ rozhodila ruce ta starší na svou obranu.
„Já jsem jí nerozuměla!“ bránila se zase ta mladší.
Děkoval jsem v duchu tomu, co vymyslel počítání do deseti. Napočítal jsem si, nadechl se, zvedl varovný ukazovák: „Jste sestry!!! Příště se líp domluvte!“
Lilinka odcházela z obchodního centra s úsměvem. Měla svůj hřebínek. Já se bojím zeptat někoho, kdo má taky dvě holky, jestli to bude horší… Odpověď asi už stejně znám!
