Článek
Každé léto jezdíme s holčičkama do Zoo. Je to tradice, kterou si pamatuju už z dětství. Každý rok jsme navštívili nějakou Zoo s mou mamkou a mou sestrou a to samé děláme i teď nyní s holčičkami.
Byli jsem v ZOO
To léto jsme byli v Zoo v Práglu s babičkou a mou sestrou. Lilince byly 2,5 a Klárce 5. Zoo jsme si užili. Domu z Prahy jsem jel jen s dětmi a tetou „Bramborou“. Na vysvětlenou teta je moje sestra a přezdívku „Brambora“ jí daly děti, protože každého zdraví „Ahoj Bramboro“. A je jedno jestli Vám jsou 3 nebo 90. Takto Vás prostě pozdraví. Takže se stalo, co se stát muselo. Klárka s Lilinkou daly tetě tu nejprozaičtější přezdívku – „Teta Brambora“.
Cesta může být dlouhá
Cesta z Prahy trvá autem bez mála asi hodinu, a pokud nechcete zažít cestu plnou kňourání, fňukání, stavění na záchod a stálého vyptávání typu „Už tam budem?“, tak je potřeba malé mluvící oslíky zabavit.
Zpívaní oblíbených dětských písniček nám ukouslo tak polovinu cesty, ale když už jsme 2× Chytili na pasece motýlka, 4× Najednou a 3× skákal PES přes oves a do toho 5× odbyla Pátá a na cestu svítilo 6× Sluníčko, Sluníčko a završili jsme to hity z „Trollové“ a „Já, padouch“ a tucty dalších.
Je to…
Pak byl chvilku klid, když se holky začaly vzadu vrtět. Teta Brambora vymyslela, že budou s Klárkou hrát na hádání. Liluška ještě neuměla v tu dobu dávat hádanky, ale už se snažila aspoň hádat, tedy vhodná zábava do auta. Teta určila, že se budou hádat zvířátka ze Zoo. V Zoo jsem byli, tudíž jsem měli zvířátka ještě v živé paměti. Teta Brambora začala : „Je to velké, plave to ve vodě. Viděli jsme to ponořené celé ve vodě, koukal tomu je čumáček…“
„Hmm, tak to nevím!“ ozvala se zezadu ze sedačky Klárka.
„Dělá to bobečky do vody…“
A to už Klárka věděla, protože se podivovala, že si hroši dělají bobky do bazénu.
„Hróóóch!“ ozvalo se zezadu radostně.
„Správně! Teď ty!“ pobídla Klárku teta.
„Dobře!“ zavrtěla se Klárka důležitě vzadu v autosedačce.
„Je to… Je to… Je to šedý! Má to velký uši a píská to. Co to je?“
„Slon!?“ zkusila to váhavě teta.
„Teto, ten přeci nepíská!“
„Tak nevím…“ ségra na mě tázavě koukla, zda nejsem chytřejší, ale jen jsem pokrčil od volantu rameny. Taky jsem nevěděl, co píská a má to velké uši. Taky jsem tajně pomýšlel na pískajícího slona.
„Vzdávám se!“
„No přeci myš, teto!“ odpověděla samozřejmě Klárka. Sice jsme žádné myši v zoo neviděli, ale…
„Tak říkej, teto, další, hádanku!“
Teta se nadechne a…
„Ne, já!!!“
Lilinka z vedlejší sedačky se hlásila o slovo: „Já budu žíkat ádantu!“
„Tak povídej, Bramboro!“
Nejmenší brambora se důležitě zavrtěla v autosedačce, udělala dramatickou pauzu, rozhodila ruce do stran a spustila hádankovou rychlo-smršť:
„Je to modvéé a je to PES? Co to je?!?“
S tetou Bramborou jsme se na sebe podívali, podívali se dozadu. Znovu na sebe. Hrobové třívteřinové ticho! Auto explodovalo smíchy! Lilinka jenom nechápavě koukala, ale smála se s námi. Čemu ty dospěláci na tom modrém psovi jenom nerozumí?
