Perličky z letadla

Letěl jsem s holčičkami na dovolenou. Letěly poprvé a byl jsem zvědav, co budou na letadlo říkat a jak se jim bude cesta letadlem líbit. Měl jsem trošku obavy, jak na ně bude působit vzlet letadla a přistání, ale všechno zvládly bez mrknutí jediného oka.

Sedly si na sedačky, nechaly se připoutat, sundaly si botičky a opřely si nohy o sedadla před sebou. Přesně tak, jako kdybychom seděly v autě, akorát že čistě náhodou létá a vynese nás 10 000 m nad zem. Kdybych je neupozornil na to, že se chystáme odlepit od země a že se mají koukat ven, tak by je to snad ani nezajímalo. Hlavní bylo, kdy už tam budeme a kolik to bude trvat pohádek.

Cestou na dovolenou se nic zajímavého nestalo a vše proběhlo v pořádku.

Zato cesta zpátky byla o to zajímavější. Klárka jí sice skoro celou prospala. Za to Lilinka vyplodila několik perliček.

V půli cesty rozdávali jídlo, bagety.

„Lilinko, Klárko, dáte si bagetku?“

„Mají kuvličky s mlíkem?“ ptala se Lilinka.

Kouknu do letadlového menu a samozřejmě je neměli. Sdělil jsem Lilince zápornou odpověď, byla smutná. Jako správný otec bych měl obepsat všechny letecké společnosti a podat jim návrh na zlepšení ohledně „kuliček s mlíčkem“ v letadlovém servise. Jsem zvědav, kolik jich na můj „návrh na zlepšení“ odpoví kladně a až poletíme příště, tak budu moci svou dceru překvapit kuličkami s mlíčkem.

Lilinka našla na opěrátku na straně tlačítka „Channel“ a „Volume“ a šipky nahoru a dolů.

„Tatí, na co to je?“

„To je na sluchátka, aby sis mohla naladit rádio, které chceš, a hlasitost.“

„Já myslela,“ zakřenila se na mě, „že to je ovládání na to letadlo.“

A takhle jednoduše se může stát čtyřletá holčička pilotkou. Umíte si představit, že takhle jednoduše byste mohli ze svého sedadla ovládat Boeing 737?

Kapitán oznámil, že budeme klesat a že se blížíme k letišti. Klesání bude trvat přibližně 30 minut a že přistaneme dle plánu.

„To už jsme v Česku?“ zeptala se Lili.

„Ano.“

„To jsme tady samý Čechy?“ ptala se dál.

„Ano, Češi a Slováci,“ upřesnil jsem národnostní složení na palubě. Posádka, letušky a stevardi byli Slováci.

„Češi a Pražáci!“ opravil mě asi devítiletý chlapeček, co seděl před námi. Úplně jsem zapomněl, že s námi taky letí občané státu ve státě.

Letadlo klesalo a chystalo se na přistání. Letěla s námi taky rodina s malými asi ročními dvojčátky. Holčičky byly roztomilé a po celou dobu hodné. Až při přistávání jedno z dvojčátek plakalo, a to tak, že svým pláčem naplnilo celé letadlo.

To je taková ta chvíle, kdy se letadlo rozdělí na dva tábory. Jeden, co ví nebo si pamatuje, jaké to je mít malé děti, a druhý, který děti nemá nebo už si to nepamatuje. První tábor má pro brečící dítě a rodiče pochopení, druhý tábor má většinou zkažený den a vrhá divné pohledy na rodiče. Rodiče v takové chvíli jsou zvláštní skupina, která je absolutně bezmocná, snaží se křičící dítě utišit, cítí se provinile a nejraději by s dítětem z letadla utekla. To bohužel z letadla, které přistává, není fyzicky možné. Mezitím pláč holčičky už přerostl v hysterický křik. To rozplakalo další miminko v zadní části letadla. Letadlo přistávalo, v letadle to šumělo jako v úle, lidi byly nervózní a do toho se před námi zvednul malý Pražák, který to už nevydržel a křiknul k malému dvojčátku: „PŘE-STÁŇ!“

Všichni ztichli i malá holčička. Nastalo nervózní ticho. Všichni čekali, co se bude dít. Bude holčička znovu plakat? Okřikne někdo malého drzého Pražáčka? Letadlo naštěstí dosedlo a v tu samou chvíli propukli všichni v bujarý smích a celé letadlo začalo tleskat.