Článek
Páteční večer jsme se rozhodli se ženou strávit v jedné z nejlepších italských restaurací ve městě. Ne že bychom něco slavili, prostě jsme už spolu dlouho nebyli na dobré večeři. Rozhodli jsme se to napravit a pro jednou jsme si řekli, že nebudeme hledět na korunu. Měkké osvětlení, tichá hudba a vůně rajčat a bazalky slibovaly příjemný večer. Jenže osud, nebo spíše rezervační systém restaurace, nám připravil menší překvapení.
Hned vedle našeho stolu se za nedlouho usadil muž, který jako by vystoupil přímo z devadesátých let. Lesklá, do půl hrudi rozhalená košile odhalovala masivní zlatý řetěz, který by mohl klidně posloužit jako kotva pro menší loď. Zápěstí dominovaly gigantické zlaté hodinky, a na prstech několik výjimečně ošklivých zlatých prstenů. Naproti něj se posadila mladá, zjevně znuděná slečna, která se spíše než na jídelní lístek soustředila na svůj telefon.
Od prvního momentu bylo jasné, že si ten pán potrpí na okázalost. Každé slovo, každý pohyb byl doprovázen snahou dát na odiv své údajné bohatství. Byla to až komická přehlídka pompéznosti, která však rychle přešla v bizarní představení.
Vrchol večera nastal, když přišel mladý číšník, aby přijal objednávku. Podnikatel si ho prohlédl s očividným despektem, jako by ho právě vyrušil z důležité burzovní transakce. „Takže co tu máte? Nějaký to… to bruschettto?“ procedil mezi zuby, s pohrdavým tónem a naprosto špatnou výslovností italského předkrmu. Číšník se snažil zachovat poker face, ale my se ženou jsme si museli skrýt úsměv za ubrousky. A když si jako hlavní chod objednal „gňoši“ už jsme hlasitý smích neudrželi. Naštěstí si nás nevšímal, byl plně zaujat předváděním před číšníkem a pravděpodobně novým objevem. Jakmile se číšník vzdálil do kuchyně s objednávkou, následovala tiráda plná nevhodných poznámek o pomalé obsluze a údajně „podřadném“ jídelním lístku, i když restaurace patřila k těm nejlepším ve městě. Celou dobu hlasitě mluvil o svých obchodech, investicích a známostech, přičemž každé druhé slovo bylo buď sprosté, nebo plné arogance.
Večeři jsme sice dokončili, ale její původní klidná atmosféra byla nenávratně pryč. Celý ten večer byl až bolestně ironický. Muž, který se tak usilovně snažil ukázat, jak je bohatý a důležitý, naprosto postrádal to nejdůležitější – styl, grácii a základní vychování. Přesto jsme si to groteskní představení svým způsobem užili.
Když jsme odcházeli, pohled na něj, jak se snaží zapůsobit na znuděnou milenku svým rádoby světáckým vystupování u jídla, které nedokázal ani správně pojmenovat, jen potvrdil naši myšlenku. Peníze vám sice mohou otevřít dveře do drahých restaurací a koupit drahé věci, ale eleganci a skutečnou úroveň si za ně nekoupíte.
