Článek
Už je to deset let, co jsem se přestěhovala z našeho malého moravského městečka do rušné Prahy. Pracovala jsem na budování kariéry a domů jsem jezdila čím dál méně. Mamince bylo smutno a tak se to rozhodla řešit občasnými návštěvami, které nazývá „výlety do velkého světa“. Párkrát za rok za mnou přijede a strávíme spolu den. Tyhle dny s mamkou jsou vždycky něco speciálního. Někdy je to o památkách, jindy o výstavách nebo divadle, ale tentokrát jsme si naplánovaly pořádný nákupní maraton.
Po několika hodinách brouzdání obchody, kdy už nám oběma trochu docházely síly, máma prohlásila: „Eliško, dala bych si kafe.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na tu novou, moderní kavárnu, kolem které jsme před chvíli procházely. Vypadala sice dost hipstersky, ale říkala jsem si, že to aspoň bude zážitek.
Vstoupily jsme dovnitř a hned nás obklopila vůně čerstvě namleté kávy a tlumený šum konverzací hostů. Máma se rozhlédla, trochu nedůvěřivě, ale pak se s odhodláním vydala k pultu. Když na ni přišla řada, s klidem si objednala: „Prosím, jednoho turka.“
Mladý barista za pultem, s pečlivě upraveným knírem a tetováním na předloktí, na ni nejdřív zíral s prázdným výrazem. Vypadalo to, jako by nerozuměl česky, natož moravskému přízvuku. Pak se mu na tváři objevil výraz špatně skrývaného opovržení a s povýšeným tónem odsekl: „Turka? Tak toho, milá paní, neděláme. To snad ani není kafe, nic horšího neznám.“
V ten moment mi trochu zatrnulo. Znala jsem svoji mámu a věděla jsem, že takové chování jen tak nenechá. Máma si ho ale jen klidně změřila od hlavy až k patě. Její hlas byl tichý, ale pevný. „Víte, pane, vy asi budete velký odborník na kávu,“ začala. Barista se trochu narovnal, nejspíš čekal nějakou omluvu nebo rezignaci. Máma ale pokračovala: „Ale co se týče chování k zákazníkům, tak to je, pane, tragédie.“
Můj dech se na chvíli zastavil. Barista vypadal, že mu došla slova. „Asi jste zapomněl na takové to staré, ale stále platné: náš zákazník, náš pán. Samozřejmě si o mé objednávce můžete myslet co chcete, ale zákazník by to nikdy neměl poznat. Takže i když turka neděláte, trocha slušného vychování by vám jen prospělo.“
Barista zrudl až za ušima. Chvíli tam stál jako opařený, neschopný slova. Pak jen něco zamumlal a otočil se k espressu pro dalšího zákazníka. Máma se na mě vítězně usmála. „Tak co, dáme si raději někde jinde normální kafe, co?“ zeptala se s jiskřičkami v očích.
A tak jsme se zvedly a s pocitem zadostiučinění odešly. Barista sice turka neudělal, ale maminka mu dala lekci, na kterou, doufám, jen tak nezapomene. A já si zase jednou uvědomila, že moje máma je prostě nejlepší na světě a s přehledem zvládne proškolit i obsluhu v pražských kavárnách.
