Článek
Stanislava (54) prožívá těžké období. Její kdysi veselý a společenský manžel Luboš (58) se v posledních letech proměnil k nepoznání. Z jejího muže, normálního chlapa, který miloval svou rodinu, měl rád výlety, kulturu a společnost přátel, se stal zapšklý morous, jehož život se zredukoval na práci, pivo a nekonečné nadávání.
Zlom nastal před několika lety, kdy Luboš přišel o práci kvůli úsporným opatřením ve firmě. Pro muže v jeho věku, který celý život poctivě pracoval, to byla rána pod pás. Následovalo dlouhé a frustrující období hledání nového zaměstnání. Nakonec sice něco našel, ale spokojený stejně není. Pocit, že je nedoceněný a že nová práce neodpovídá jeho zkušenostem, ho pohltil.
A s nespokojeností přišla i všudypřítomná negativita. Luboš začal nadávat na všechno. Na počasí, na politiky, na sousedy, na ceny v obchodě. Večery, které dříve trávili povídáním nebo plánováním společných aktivit, se nyní scvrkly na jediný rituál. Luboš se usadí před televizi s pivem a začne se rozčilovat u zpráv. Jeho nadávky jsou stále sprostější a intenzivnější, doprovázené hlasitými komentáři o neschopnosti všech kolem.
Terčem jeho neúnavné kritiky jsou především mladí kolegové. „Všichni jsou to neschopní mladí hejsci, kteří nic neumí, ale berou víc než já,“ stěžuje si Luboš neustále. Stanislava sice ví, že manžel je v nové práci nešťastný, ale neustálé stížnosti a závistivé poznámky jsou vyčerpávající.
Nejvíce však Stanislavě láme srdce to, jak se změnil jejich rodinný život. Děti, které dříve jezdily na návštěvy s radostí, už k nim teď nechtějí. Atmosféra v domě je tak negativní, že raději zůstávají pryč. „Už ani nám nechtějí volat, natož přijet. Stydím se za něj,“ přiznává Stanislava se slzami v očích. A když děti přece jen chtějí vidět mámu, raději si s ní zajdou do města na zákusek a kávu.
Stanislava si uvědomuje, že jejich život se smrskl na minimum. Zmizely společné výlety, návštěvy divadel, koncertů, galerií. Luboš nemá žádné koníčky, nic ho nebaví, kromě sezení u televize a piva. „Mám pocit, že už nežijeme. Jen přežíváme,“ říká Stanislava. Zůstala jen práce, pivo a nekonečné nadávání. A právě to nadávání, ta zahořklost, je to, co ji ničí nejvíce.
Stanislava se snažila s Lubošem mluvit, povzbudit ho, najít mu nějakou novou aktivitu, ale vše marně. Jako by se uzavřel do ulity negativity a nikoho do ní nechtěl pustit. Stanislava si zoufá a přemýšlí, zda se jim podaří najít cestu zpět k životu, který kdysi milovali. Protože si čím dál bolestněji uvědomuje, že takový život už dlouho nevydrží.
