Článek
Manželství Renaty (32 let) a Libora by se na první pohled mohlo zdát jako idylické. Oba mají dobrou práci, krásný dům, auto a hlavně šestiletého syna. Vydělávají dostatek peněz, aby si mohli dovolit i cestovat a tak by se mohlo zdát, že jim nic nechybí. Přesto Renata uvnitř sebe cítí prázdnotu a rostoucí nespokojenost. Důvodem je Liborova vášnivá posedlost počítačovou hrou World of Tanks, která pohlcuje prakticky veškerý jeho volný čas a staví rodinu na druhou kolej.
Liborova láska k tankům je pro Renatu noční můrou. O víkendu se scénář opakuje s železnou pravidelností: Libor vstane ráno, posadí se k počítači a hraje World of Tanks až do oběda. Po obědě si dá krátkou pauzu, jen aby se k virtuálním bitvám vrátil a pokračoval až do večerních hodin. Rodinný život se tak scvrkává na minimum, na pár prchavých okamžiků, kdy Libor zrovna neprohání tanky po obrazovce.
„Mám pocit, že jsou pro Libora tanky důležitější než já, nebo náš syn,“ svěřuje se Renata se znatelnou bolestí v hlase. „Když se ho snažím od počítače odlákat, navrhnout nějakou společnou aktivitu – třeba jít ven s malým, zahrát si společenskou hru, nebo se jen tak procházet – často se mi dostane jen zamítavé odpovědi, nebo neochotného souhlasu, který stejně nikam nevede. Vidím na něm, že je myšlenkami jinde, u těch tanků.“ Zároveň Renatu trápí, že když Libor sedí u hry, je duchem nepřítomný. Už zjistila, že v tu chvíli nemá smysl s ním nic řešit, protože si konverzaci vůbec nepamatuje.
Syn, ačkoliv je ještě malý, už začíná vnímat otcovu nepřítomnost. Ptá se, proč s ním táta nechce jít ven, proč se s ním nechce hrát. Renata se snaží situaci vysvětlovat, ale uvnitř cítí, jak ji Liborovo chování zraňuje a zároveň jí bere sílu. Bolí ji představa, že by jejich syn vyrůstal s pocitem, že pro svého otce není dost důležitý.
Jedinou světlou výjimkou, kdy se Libor plně věnuje rodině, jsou dovolené. V tu chvíli, bez svého herního počítače a přístupu k internetu, je Libor jiný člověk. Je pozorný, hraje si se synem, povídá si s Renatou, plánuje výlety. Tyto chvíle jsou pro Renatu balzámem na duši, ale zároveň jí bolestně připomínají, co v běžném životě postrádají. Je to paradox – aby si užili společný čas, musí utéct pryč od domova, od všedních dní, které jsou poznamenány Liborovou posedlostí.
Renata si klade otázky, které ji trápí: Je tato posedlost útěkem od reality, nebo je to pro něj způsob, jak se vypořádat se stresem? Proč nedokáže najít rovnováhu mezi koníčkem a rodinným životem? Má pocit, že Liborova neochota trávit čas s rodinou pramení z hlubšího problému, který je třeba řešit, ale neví, jak na to. Bojí se, že se tato situace časem zhorší a vztah mezi Liborem a jejich synem se nenávratně poškodí.
Renata se snaží být trpělivá, ale cítí, že už je na konci sil. Potřebuje, aby si Libor uvědomil, že má kolem sebe milující rodinu, která ho potřebuje a chce s ním trávit čas. Že virtuální svět nikdy nenahradí ten reálný, se všemi jeho radostmi i starostmi.
