Článek
Každodenní cesta do práce může přinést nečekaná setkání. Přesně takovou zkušenost zažila jedna účetní, jejíž ranní rutina se proměnila v humornou historku, která se rychle rozšířila po celé firmě
Naše hlavní hrdinka, si každé ráno dopřává zdravou procházku do práce. Nemá to daleko, cesta pěšky ji většinou netrvá déle než čtvrt hodiny, ale na konci silnice šplhá do pořádného kopce a tak je každá úleva vítaná. Jednoho dne, zrovna když se blížila k přechodu pro chodce na začátku stoupání a chystala se přejít, si všimla, že auto jedoucí kolem zastavuje a řidič na ni mává. A za volantem neseděl nikdo jiný než jejich generální ředitel!
Celá natěšená, že jí šéf nabízí svezení, bez váhání otevřela dveře u spolujezdce. S úsměvem se usadila a s vděčností pronesla: „To jste hodnej, že jste mi zastavil, aspoň pro jednou nebudu muset šlapat ten hroznej kopec.“ V tu chvíli se ale na tváři generálního ředitele objevil výraz naprostého překvapení.
Je běžné, že zaměstnanci znají svého nejvyššího nadřízeného, ale pro ředitele velké firmy je téměř nemožné znát každého jednotlivého podřízeného. A tak, ačkoliv byl zjevně vyjevený, ředitel přesto s lehkým úsměvem odvětil: „Víte, sice vás vidím prvně v životě a jen jsem vám dával přednost, ale když už jste si sedla, tak já vás svezu.“
Tato kuriózní situace se ve firmě stala okamžitě legendou. Od té doby prý generální ředitel na chodbě zaručeně pozná alespoň jednu ze svých podřízených. A účetní? Ta má historku, kterou bude vyprávět ještě dlouho, a možná si příště dvakrát rozmyslí, než naskočí do auta, které jí jen dává přednost.
