Článek
Jmenuju se Jakub, je mi 35 a jsem šťastně ženatý s Nikolou (32). Máme jednoho prcka a řeknu vám, život s nimi je jízda! S Nikolou si skvěle rozumíme. Máme stejný náhled na život, stejné priority, a jasně, milujeme se. Ale co nás fakt drží pohromadě a co nás definuje, to je náš naprosto ztřeštěný smysl pro humor. Nebo spíš, náš nekonečný souboj v kanadských žertících a naschválech.
Začalo to už během našeho randění. Nikola mě hrozně ráda lekala. Vždycky, když jsem přišel domů, už jsem čekal, že někde za dveřmi nebo za rohem číhá a s radostným výkřikem „BAF!“ mě vyděsí k smrti. Samozřejmě jsem jí to chtěl nějak oplatit. Netušil jsem, že se z toho vyvine plnohodnotná, vysoce kompetitivní disciplína, ve které se neustále zlepšujeme.
Jednou jsem si nechal na informacích v supermarketu vyvolat „malou Nikolku, která se ztratila rodičům“. Nebo jsem Nikole do práce poslal obrovskou kytici od „tajného ctitele“ s poděkováním za „úžasnou a divokou noc“. Nezapomenutelný byl i moment, kdy jsem pro ni a její kolegyně přijel na firemní večírek a předstíral takovou opilost, že jsem sotva stál na nohou.
Nikola se taky nenechá zahanbit! Pamatuju si, jak jsme jednou stáli ve frontě u pokladny v supermarketu. Košík plný alkoholu na rodinnou oslavu, znáte to. A Nikola se na mě otočí a s nevinnou tváří se na celé kolo zeptala: „Miláčku, nemyslíš, že už to s tím alkoholem přeháníš? Na týden je to docela dost, ne?“ Všichni se otočili, já zčervenal a ona se jen culila.
Její oblíbená disciplína je ale přerušování mých Teams porad. Vždycky, když mám nějaký důležitý hovor, vplíží se do pracovny a hlasitě se se mnou loučí, vyznává mi lásku, jakoby se chystala na měsíc odjet. A nikdy nezapomene přidat nějaký trapný komentář. Naposledy mi například s velkým klidem připomněla: „A nezapomeň si namazat tu vyrážku v tříslech, lásko! Víš, že se to musí pravidelně.“
Rodina a přátelé už nás znají. Už se ani nediví a naopak se vždycky těší, co zase vymyslíme.
Poslední vtípek se to bohužel docela zvrtl. Stál jsem v kuchyni, krájel cibuli na guláš, (mimochodem dělám ten nejlepší guláš na světě) a potichu si slzel. Nikola, tentokrát vsadila na klasiku, se tiše přikradla, a zařvala: „BAF!“
Já jsem leknutím skoro nadskočil. A bohužel, jak jsem sebou trhl, nůž sklouzl a řízl mě přes hřbet dlaně. A nebylo to jen škrábnutí. Z vaření nebylo nic a my okamžitě museli na pohotovost.
Kdyby si někdo myslel, že tahle příhoda nás donutí přehodnotit náš přístup k takovému vtipkování, tak se plete.Vrátil jsem to Nikole hned v zápětí. Když se mě lékařka v chirurgické ambulanci ptala, jak se mi to stalo, nasadil jsem ten nejvážnější výraz, jakého jsem schopen, a řekl: „No, víte, paní doktorko… žena se po mně ohnala nožem, když jsem jí řekl, že maminka dělá mnohem lepší štrúdl.“
