Článek
Karel si vždycky myslel, že má šťastné manželství. S Martou byli svoji přes čtyřicet let. Vychovali děti, postavili dům, prožili spolu spoustu dobrých i špatných chvil. Karel byl v práci vytížený, ale těšil se na důchod, na chvíle, kdy budou mít s Martou konečně čas jeden na druhého. Představoval si dlouhé rozhovory u kávy, výlety do přírody, návštěvy hradů a zámků, sem tam víkend v lázních nebo dokonce zájezd do zahraničí.
Marta šla do důchodu o dva roky dřív než on. Zpočátku to Karel tolik nevnímal, byl ještě v plném pracovním nasazení. Ale když i on konečně pověsil montérky na hřebík a probudil se do prvního důchodového rána, realita ho udeřila do tváře jako studená sprcha.
Místo společné snídaně a plánování dne ho v obýváku vítalo tlumené šumění televize. Marta už seděla v křesle, pohled upřený na obrazovku, kde se zrovna odehrávala další scéna z nekonečného seriálu. „Dobré ráno, Marto,“ pronesl Karel s optimismem, který ho brzy opustil. Marta jen zamručela a mávla rukou, aby byl zticha, protože právě „to důležité“ začínalo.
Dny plynuly, jeden jako druhý. Karel se snažil. Navrhoval procházky, výlety na kole, návštěvy kina, dokonce i jen obyčejné povídání o tom, co se dělo během dne. Marta ale vždycky odmítla. „Nemám čas, Karle, teď už to začíná,“ nebo „Nechce se mi, jsem unavená,“ a pohled jí vždycky sklouzl zpátky k televizi. Její svět se zúžil na postavy z telenovel, jejich lásky a intriky. Znala je lépe než své vlastní sousedy.
Karel si připadal neviditelný. Měl Martu pořád rád. Starala se o něj, prala mu, vařila jeho oblíbená jídla. Ale ta prázdnota, ten pocit, že jsou spolu, a přece každý zvlášť, byla k neunesení. Těšil se na společné stáří, na to, že budou oporou jeden druhému, na sdílené zážitky. Místo toho seděl v tichu vedle své ženy fascinované televizní obrazovkou, zcela pohlcenou světem fikce.
Někdy se na ni zlobil, jindy mu jí bylo líto. Pomyslel si, co se s ní stalo? Kam zmizela ta živá, energická žena, do které se zamiloval? Teď viděl jen stín, který se probouzel, aby sledoval seriály, jedl a šel spát, aby mohl další den pokračovat ve stejném koloběhu.
Karel věděl, že takhle už dál žít nemůže. Myšlenka na to, že by měl v tomto stereotypu strávit zbytek života, ho děsila. Měl Martu rád, ale věděl, že se něco musí změnit, jinak se ztratí i ten poslední zbytek jeho vlastní radosti ze života. Jenže co dělat? Jak probudit někoho, kdo se zdá být tak hluboce závislý na příbězích hrdinů z virtuálního světa? To byla otázka, na kterou zatím nenašel odpověď.
