Článek
Jana a Tomáš byli pro své okolí prototypem dokonalého páru. Jejich láska byla z těch, které se zdají být vystřižené z romantického filmu – plná smíchu, porozumění a vášně. Potkali se na vysoké škole, sdíleli společné sny o cestování, rodině a malém domku na venkově. Po pěti letech harmonického vztahu, plného společných zážitků a vzájemné podpory, se Tomáš rozhodl požádat Janu na výletě v Benátkách o ruku. Byla to chvíle jako z pohádky, s prstenem, růžemi a zasněným výhledem na město. Jana samozřejmě řekla ano a s nadšením se pustili do plánování svatby.
Vybrali si datum, zarezervovali místo, poslali pozvánky. Jana s radostí vybírala svatební šaty, přemýšlela nad výzdobou a v noci si představovala jejich společnou budoucnost. Všechno bylo perfektní, jejich štěstí bylo nakažlivé a jejich láska se zdála být nezničitelná.
A pak, z ničeho nic, přišel šok. Jen pár týdnů před plánovanou svatbou si Tomáš Janu posadil a s kamennou tváří, ale se slzami v očích, jí oznámil, že se s ní rozchází. Nebylo to žádné vysvětlování, žádné hádky, jen prázdná slova o tom, že „už to takhle dál nejde“ a že „si zaslouží někoho lepšího“. Jana byla v šoku. Snažila se z něj dostat důvody, prosila o vysvětlení, ale Tomáš mlčel. Jen se jí díval do očí s výrazem bolesti, který nedokázala rozluštit. Pak se sebral a odešel, zanechávaje Janu v naprostém zmatku, šoku a s rozbitým srdcem.
Její svět se zhroutil. Zrušila svatbu, vrátila šaty a dny trávila v slzách, snažíc se pochopit, co se stalo. Všichni přátelé a rodina byli stejně zmatení jako ona. Tomáš se odmlčel, neodpovídal na zprávy, nereagoval na telefonáty. Zmizel z jejího života stejně náhle, jako se předtím objevil.
Měsíce plynuly a Jana se pomalu snažila posbírat střípky svého života. Bolest byla stále přítomná, ale zmatek a zrada ji trápily snad ještě víc. Proč? Proč to udělal?
Jednoho odpoledne, asi rok po rozchodu, šla Jana po městě a náhodou narazila na Tomovu sestru Terezu. Okamžitě se jí sevřelo hrdlo. Nevěděla, co říct. Tereza na ni ale pohlédla s lítostí v očích. „Jano, musím ti něco říct,“ začala tiše. To, co následovalo, ji srazilo na kolena podruhé.
Tereza jí s pláčem pověděla, že Tomáš zemřel před několika týdny. Trpěl agresivní formou rakoviny, kterou mu diagnostikovali krátce po zásnubách. Byla to nemoc, která se vyvíjela neuvěřitelně rychle a dávala mu jen pár měsíců života. Tomáš se rozhodl, že Janu nechce táhnout do své nemoci a smrti. Miloval ji natolik, že jí nechtěl způsobit utrpení a nechtěl, aby ho pamatovala jako nemocného muže. Proto ji opustil, aniž by jí cokoli řekl, s nadějí, že si ho bude pamatovat jako zdravého a šťastného.
Když Jana pochopila celou pravdu, její zmatek se proměnil v drtivou vlnu smutku, lítosti, ale zároveň obrovského vzteku. Slzy jí tekly proudem, ale nebyly to jen slzy žalu nad ztrátou milovaného muže. Byl to i vztek. „Jak mi to mohl udělat? Jak mi to mohl tajit?“ křičela v duchu. Cítila se okradená o možnost být s ním v jeho nejtěžších chvílích, o možnost rozloučit se, o možnost být mu oporou, i když to bolelo. Jeho láskyplné gesto se jí teď jevilo jako obrovská zrada důvěry.
A tak teď Jana stojí před paradoxem. Její láska k Tomášovi zůstává, ale proměnila se v komplexní směs žalu, lásky a hořkosti. Věděla, že ji miloval, ale zároveň jí bolestně ublížil tím, že ji z této části jeho života vyloučil. A Jana vůbec netuší, jak se s touto krutou pravdou vyrovnat.
