Článek
Zastavil jsem u čerpací stanice, abych jako obvykle natankoval plnou. Běžná rutina, která by měla trvat pár minut. Po zaplacení jsem se vydal zpět ke svému vozu, ale to, co jsem uviděl, mě okamžitě vytočilo. Vedle mého auta stálo zaparkované jiné vozidlo tak blízko, že jsem nebyl schopen nastoupit. Dveře jsem prostě nemohl otevřít dostatečně na to, abych se protáhl dovnitř.
V první chvíli jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Jak je možné, že někdo zaparkuje takhle bezohledně a to i přesto, že mu ke stojanu na druhé straně zbýval ještě dobrý metr? Vytáhl jsem telefon, abych ženě poslal fotku. Ne, že bych si stěžoval, ale spíš jako důkaz toho, jací ignoranti občas žijí mezi námi a jaké absurdní situace se dají zažít.
S telefonem v ruce, připravený k pořízení snímku, jsem zaslechl hlasité halekání. Z pumpy vyběhl menší chlápek kolem padesátky, s očividně podrážděným výrazem ve tváři. „Co si to fotíš?!“ křičel na mě, aniž by se obtěžoval jakoukoli formou pozdravu nebo slušnosti.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Jsem člověk, který se snaží být klidný a vyhýbat se konfliktům, ale tohle už bylo moc. „Za prvé, netykáme si,“ řekl jsem mu klidně, ale důrazně, „a za druhé, kdybyste to zaparkoval jako člověk a já mohl v klidu nastoupit do svého auta, tak si to nemusím fotit.“
Muž se zarazil. Jeho naštvaný výraz se změnil v překvapení, možná i v náznak studu. Beze slova, bez omluvy, prostě jen nastoupil do svého auta a odjel.
Hrozně nerad vychovávám dospělé lidi. Vždycky si říkám, že každý by mohl mít dostatek rozumu a ohleduplnosti k ostatním. Ale někdy prostě není zbytí.
