Článek
Po maturitě na ekonomce se Lída ocitla na prahu dospělosti a s ní i na prahu své první pracovní zkušenosti. Nastoupila do účetního oddělení jednoho podniku, do kanceláře, kterou sdílela se třemi kolegy. Z nich se jí ujal ten nejstarší, František, elegantní pán pár let před důchodem. František se stal pro Lídu nejen pracovním mentorem, který ji trpělivě zasvěcoval do tajů účetnictví, ale i životním rádcem. S lehkostí a moudrostí jí předával zkušenosti, které přesahovaly rámec pracovních povinností.
Asi rok a půl po Lídině nástupu do práce se v podniku rozpoutal skandál, který otřásl poklidnou atmosférou. Do vedlejší kanceláře, kde seděl jeden z kolegů, vtrhla jeho manželka a rozpoutala scénu plnou křiku a obviňování. Důvod? Přišla na nevěru svého manžela se sekretářkou ředitele. Většina kolegů ho litovala, šeptali si o tom, jakou má doma semetriku a jaký je vlastně chudák. František ovšem reagoval jinak. Vzal si kolegu stranou a Lída jen matně slyšela, jak se vzrušeně dohadují. Zaslechla jen útržky, ale slova pitomec a Františkovo naléhavé promlouvání do duše jí utkvělo v paměti.
Jednoho dne, když byla Lída s Františkem v kanceláři sama, se rozhodla na událost navázat. „Líbilo se mi, že jste mu jako jeden z mála vynadal za tu nevěru,“ řekla Františkovi. František se na ni podíval s lehkým úsměvem. „Lído, já jsem mu nevynadal za nevěru. Vynadal jsem mu za to, že se nechal přistihnout.“ Lída tomu nerozuměla. František si povzdechl a rozhodl se jí vysvětlit svůj, poněkud nekonvenční, názor na nevěru.
„Lído, víš, jaký je první zákon nevěry?“ zeptal se František. Lída automaticky odpověděla: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat?“ František zavrtěl hlavou. „Ne. Když už musíš zatloukat, je to špatně. Nejdůležitější je být naprosto a dokonale diskrétní. To mimo jiné znamená, že o tom neřekneš ani nejlepšímu kamarádovi. Když už se jednou pro nevěru rozhodneš, a je úplně jedno z jakého důvodu – jestli tě doma sex nebaví, máš ho málo, nudíš se, nebo se opiješ na firemním večírku a nevíš co děláš – musíš udělat všechno proto, abys to utajil. Ne proto, abys neměl průšvih, ale proto, abys podváděnému partnerovi neublížil. Ještě o stupeň horší než pitomec, který se nechá chytit, je ten, který se sám přizná, aby ulevil svému svědomí. Když chceš být nevěrný, tak se svoje výčitky svědomí nauč zvládat sám.“
František se odmlčel a Lída přemýšlela o jeho slovech. Bylo to cynické, ale zároveň to svým způsobem dávalo smysl. „To samé platí ovšem i na druhé straně,“ pokračoval František. „Jak to myslíš?“ zeptala se Lída. „Tím myslím to, že když nejsi připravena na to, že bys mohla odhalit nevěru, tak po ní nepátrej a radši žij v naivní nevědomosti. Někdy je nevědomost skutečně sladká, Lído. A chrání tě to před zbytečnou bolestí, kterou bys třeba ani nechtěla nést.“
Lída na svého prvního pracovního učitele a jeho neobvyklé životní lekce často vzpomínala. Zanedlouho po skandálu otěhotněla a odešla na mateřskou. Když se po několika letech vrátila do práce, František už byl v důchodu. Jeho „pravidla nevěry“ se jí nikdy přímo netýkaly, nikdy je nepotřebovala použít ve svém vlastním životě. Na druhou stranu, možná právě díky Františkovým slovům nikdy nic po ničem zbytečně nepátrala. Možná, že nevědomost je někdy skutečně požehnáním. A Lída se naučila žít s tím, že některé pravdy je lepší nechat spát.
