Článek
Markéta a Adam spolu strávili přes třicet let. Prošli si vším – studentskými lety, stavbou domu, výchovou tří dětí, které jim teď jedno po druhém opustily hnízdo. A právě v okamžiku, kdy se poslední potomek odstěhoval na vysokou školu, si oba uvědomili, že jejich společný život, kdysi plný smíchu, povinností a dětského shonu, se najednou scvrkl na prázdné místnosti a tiché večery.
Po letech, kdy se vše točilo kolem dětí, jejich kroužků, starostí ve škole a prvních lásek, zjistili, že si vlastně nemají co říct. Společná témata se vyčerpala, zbyly jen zdvořilostní otázky typu „Co bylo v práci?“ nebo „Co bude večeři?“. Káva ráno, zprávy večer, a mezi tím nepříjemné ticho, které hrozilo, že je pohltí. Manželství, které kdysi vzkvétalo, se začalo pomalu rozpadat pod tíhou rutiny a odcizení. Myšlenky na rozvod, ač nevyslovené, se vznášely ve vzduchu jako těžký mrak. Markéta se cítila osamělá a Adam, utíkal k práci nebo do dílny v garáži, jen aby nemusel čelit prázdnotě domova.
Jednoho sychravého podzimního odpoledne se Markéta vracela z nákupu, když v příkopu u silnice uviděla malý uzlíček neštěstí. Bylo to vyhublé, promrzlé štěně, sotva pískající, s očima plnýma strachu. Její mateřský instinkt, se okamžitě probudil. Bez váhání ho vzala do náruče a běžela domů.
Adam na ni zprvu nechápavě koukal, když se objevila se štěnětem v náručí. „Co to, proboha, je?“ zeptal se. Markéta se ale nenechala odradit. „Musíme mu pomoct, Adame. Někdo ho tam nechal.“ A tak začala jejich nová společná kapitola.
Štěně, které pojmenovali Pusinka, potřebovalo nepřetržitou péči. Bylo podvyživené, vystrašené a nemocné. Najednou se Markéta a Adam zase měli o co starat. Společně kupovali speciální krmivo, střídali se v nočních hlídkách, vozili Pusinku k veterináři. Diskutovali o jejím zdraví, o tom, jak ji naučit chodit na vodítku, a jak ji socializovat. Byli nuceni komunikovat, radit se, spolupracovat.
A jak se Pusinka každým dalším dnem uzdravovala, zdálo se, že se uzdravuje i jejich vztah. Večery už nebyly tiché, ozývalo se štěkání, skotačení a občasné povzdechy nad rozkousanými pantoflemi. Ale v těch povzdeších bylo spíš pobavení než zlost. Společné venčení se stalo rituálem, při kterém si povídali o denních událostech a plánovali víkendové výlety se psem. Objevili znovu společné zájmy, jako procházky přírodou nebo nakupování nových pamlsků a módních doplňků pro Pusinku.
A Pusinka z malého, ustrašeného uzlíčku, vyrostla v krásného, hravého psa plného energie. A s ní rostla i láska mezi Markétou a Adamem. Znovu se na sebe začali dívat s úsměvem a porozuměním. Zaplnila prázdné místo v jejich domě i v jejich srdcích. Adam se zase s chutí vracel domů a Markéta už se necítila osamělá. Zjistili, že péče o nového člena rodiny jim připomněla, jak moc se milují a jak důležité je mít něco společného, o co mohou pečovat.
Pusinka jim nevědomky vrátila nejen pocit smysluplnosti, ale i jiskru do jejich vztahu. Jejich manželství bylo zachráněno nečekaným, chlupatým andělem, který jim ukázal, že láska může mít mnoho podob a že i v nejtěžších chvílích se dá najít nová cesta k sobě.
