Článek
Robertovi je třicet sedm let a jeho život by se dal přirovnat k reklamě na štěstí. V podstatě od malička byl ambiciózní a cílevědomý. Po úspěšném absolvování vysoké školy, kde studoval ekonomii a management, se vrhl do světa korporací s neuvěřitelnou energií. Jeho kariéra strmě stoupala, a to díky jeho píli, inteligenci a schopnosti navazovat kontakty. V jednom z prvních zaměstnání se seznámil s Evou, okouzlující a inteligentní ženou, která ho okamžitě zaujala. Jejich vztah se vyvíjel jako po másle a brzy se vzali. Společně si pořídili moderní přesto útulný dům na okraji města a jejich rodina se rozrostla o dvě malé děti, Aničku a Tomáše, které pro Roberta znamenaly celý svět.
Robert se dál realizoval v práci, budoval si kariéru a byl na své úspěchy hrdý. Většinu svého pracovního času trávil na cestách autem, křižoval republiku od jedné schůzky k druhé, s klienty i partnery. Jeho telefon byl neustále v provozu, e-maily přicházely i v pozdních večerních hodinách. Doma však začala pomalu narůstat nespokojenost. Eva mu čím dál častěji s bolavým srdcem vyčítala, že upřednostňuje práci před rodinou, že se nevěnuje ani jí, ani dětem. „Roberte, děti tě skoro nevidí,“ říkala mu s tichou zoufalostí v hlase. „A já už si ani nepamatuji, kdy jsme si naposledy v klidu popovídali, nebo měli čas jenom pro sebe. Bez telefonu a neustálých emailů!“ Robert to však ignoroval. Věřil, že finanční zabezpečení a budování stabilní budoucnosti pro jeho rodinu je to nejdůležitější. „Dělám to pro vás,“ opakoval si v duchu, zatímco dál trávil hodiny v honbě za kariérou a plněním KPI.
Jednoho sychravého podzimního odpoledne, na zpáteční cestě z obchodní schůzky v Liberci, se Robertův svět málem rozpadl na kusy. Déšť bičoval čelní sklo a silnice byla kluzká. Robert se snažil jet pomalu a opatrně, když se z protisměru, naprosto neočekávaně, vynořil obrovský nákladní vůz. Vypadalo to, jako by řidič usnul za volantem nebo dostal mikrospánek. Kamion se řítil přímo na něj, do jeho jízdního pruhu. Robertovi se zastavil dech. V té vteřině, která se zdála trvat věčnost, se mu před očima promítl celý jeho život: úsměv jeho ženy, dětský smích Aničky a Tomáše, jejich drobné ručičky, které ho ráno objímaly. Prudce strhl volant doprava, na poslední chvíli se vyhnul čelní srážce a jeho auto se s kvílením pneumatik dostalo do smyku. S vypětím všech sil se mu podařilo vůz srovnat a zastavit na krajnici, srdce mu bušilo jako splašené.
Tato událost s ním otřásla do základů. Seděl v autě, třásl se a uvědomoval si, jak blízko byl ke ztrátě všeho. Mrknutím oka mohl přijít o své blízké, o svou ženu, o své děti, o ten nádherný život, který měl, ale kterému se poslední dobou tak málo věnoval. V tu chvíli si uvědomil, že žádná kariéra, žádné peníze, žádný úspěch nestojí za to, aby ztratil to nejcennější – svou rodinu.
Robertova proměna nebyla okamžitá, ale hluboká a upřímná. Začal trávit s rodinou víc času. Každý večer, když se vrátil z práce, odložil telefon a věnoval se dětem. Pomáhal Aničce s úkoly, stavěl s Tomášem stavebnice a s úsměvem poslouchal vyprávění své ženy. Rodinné večeře se staly posvátným rituálem a víkendy byly plné společných zážitků – výletů do přírody, návštěv babičky a dědečka, nebo jen obyčejných odpolední strávených hraním deskových her. Robert se naučil, že opravdové štěstí a naplnění se neskrývá jen v pracovních úspěších, ale především v lásce, v čase stráveném s těmi, na kterých mu nejvíce záleží, a v každodenních radostech, které přináší život s milující rodinou.
