Článek
Ondra stál před krabicemi s věcmi, které znamenaly nový začátek. Kvůli práci se přestěhoval do města, o kterém mu táta tak často vyprávěl. Město, kde prožil vojnu. Táta na ty časy vzpomínal s podivnou nostalgií a hrdostí. Tátu umřel před pár lety a pořád Ondrovi chybí. I když jejich vztah občas, a převážně během Ondrovi puberty, nebyl jednoduchý, miloval ho a jeho absence v životě byla stále bolestná. Každá zmínka o tomhle městě v něm vyvolávala zvláštní směsice smutku a zvědavosti. Konečně pozná městečko o kterém jeho táta tolik mluvil.
Už od prvního dne se dělo něco divného. Lidé ho na ulici zdravili, i když tam nikoho neznal. „Dobrý den!“ ozývalo se z obchodů, „Ahoj!“ z hospody. Bylo to milé, ale zároveň matoucí. Zvláště v tak malém městě, kde byste očekávali, že se lidé dobře znají.
Jednoho odpoledne se vydal do místního elektra koupit žárovky. Prodavač za pultem zvedl hlavu a Ondra se zarazil. Jako by se díval do zrcadla. Muž před ním měl stejné rysy, stejný nos, stejnou nazrzlou barvu vlasů. Překvapení bylo oboustranné.
„Dobrý den,“ vydechl prodavač, jehož hlas zněl téměř totožně jako Ondrův.
„Dobrý den,“ odpověděl Ondra a snažil se potlačit šok. „Potřeboval bych žárovky.“
Během placení se Ondra sebral odvahu. „Promiňte, ale… nejsme my si nějak podobní?“
Prodavač se usmál, trochu rozpačitě. „To už mi říkalo pár lidí. Že prý tu teď mám dvojníka.“
„Jmenuju se Ondra a je mi… sedmadvacet,“ vyhrkl Ondra a uvědomil si, jak moc mu na tom záleží.
„Já jsem Honza, třicet,“ odpověděl prodavač.
Třicet. To sedělo. Ondrův táta byl v tomhle městě na vojně 2 roky přesně před třiceti lety. Myšlenka mu proletěla hlavou jako blesk. Měl Honza stejného otce? Měl nevlastního bratra, o kterém neměl ani tušení?
„To skoro vypadá, že máme stejného tátu?“ zeptal se Ondra, s hranou veselostí v hlase.
Honza pokrčil rameny. „Vlastně o něm moc nevím. Máma říkala, že to byl voják. Nerada o tom mluvila a já se s ním nikdy neviděl.“
Ondra se podíval na Honzu. Bylo to tak jasné. Ty oči, ten úsměv. Chtěl říct pravdu, ale něco ho zastavilo. Možná strach z neznáma, strach z toho, co by se stalo, kdyby odhalil pravdu, která by mohla změnit životy obou. A taky neměl stoprocentní jistotu a táty už se zeptat nemohl.
„Rozumím,“ řekl jen. „Tak děkuji za žárovky.“
Vyšel z elektra s pocitem, že nese tíhu tajemství. Cizí lidé ho zdravili, možná proto, že viděli známou tvář. Tvář, která patřila jak jemu, tak Honzovi. Tvář, která v sobě nesla odkaz otce, který byl pryč, ale jehož přítomnost v tomhle městě byla cítit v každém rohu, v každém pozdravu, a teď i v nečekané tváři před ním. Jistotu nikdy mít nebude, ale jedno věděl: tohle město už pro něj nebude jen místem, kde táta prožil vojnu. Bude to místo, kde se setkal s ozvěnou jeho minulosti.
