Článek
Radana, pětačtyřicetiletá žena s obyčejným životem, se pohybovala v každodenní rutině s obdivuhodnou lehkostí. S manželem Honzou a jedním dítětem - dcerou Eliškou tvořili typickou rodinu. Oba pracovali, jejich dny plynuly v předvídatelném rytmu – ráno probuzení, snídaně, odvést dítě do školy, práce, vyzvednout dítě, večeře, a pak chvíle klidu před spaním. Všechno bylo, jak se říká, normální. Až do jednoho úterního večera, kdy se mělo všechno změnit.
Radana se chystala začít vybírat na internetu letní dovolenou. Svůj notebook si ale zapomněla v práci. „Honzi, půjčíš mi na chvilku tvůj počítač?“ zeptala se. Honza, zabořený do knihy, jen souhlasně zamručel a poslal ji k jeho notebooku do pracovny. Radana se usadila, otevřela prohlížeč a začala se probírat nabídkami cestovních kanceláří. Když se po chvíli chtěla vrátit k jednomu hotelu na ostrově Korfu, otevřela historii prohlížení.
To, co se jí, krom jejího hledání dovolené, objevilo před očima, jí doslova vyrazilo dech. Odkazy na stránky, které nikdy v životě nenavštívila a ani netušila, že by mohly existovat. Titulky, které jí naháněly husí kůži. „Pouliční rvačky – nejbrutálnější záběry,“ „Policejní zásahy – střelba do davu,“ „Válečné zóny – brutální realita.“ Radaně se sevřel žaludek. Projížděla dál a dál, s každým odkazem se prohluboval její pocit paniky. Byly to desítky, možná stovky odkazů na videa plná čirého násilí. Záběry, od kterých by většina lidí instinktivně odvrátila zrak, byly očividně oblíbenou večerní zábavou jejího muže.
Honza? Její Honza? Muž, který jí každé ráno připravoval kávu, který se rozplýval nad kresbami jejich dcery, který v televizi přepínal akční filmy a detektivní seriály, pokud obsahovaly násilí? Radana si ho vždycky měla za klidného, vyrovnaného člověka, se silným morálním kompasem. Nikdy, ani v nejmenším náznaku, na něm nepozorovala jakoukoli fascinaci utrpením nebo bolestí. Nikdy se neprojevil agresivně nebo násilně. Byla to tvář, kterou neznala. Temná, skrytá stránka, která se teď odhalila s mrazivou jasností.
Seděla tam, s rukama na klávesnici, ale neschopná cokoli udělat. Otázky se jí honily hlavou jako splašené koně. Co to znamená? Je to jen neškodná zvědavost, nebo to ukrývá něco mnohem hlubšího a znepokojivějšího? Může taková fascinace ovlivnit jejich vztah, jejich dceru?
Měla by si to nechat pro sebe a předstírat, že nic neví? Možná je to jen fáze, něco dočasného, co časem odezní. Co když Honza potřebuje nějaký ventil, který ale neškodí nikomu jinému? Bojí se, co by se stalo, kdyby ho s tím konfrontovala. Jak by reagoval? Zuřil by, nebo by se zhroutil? A co kdyby jí řekl něco, co by její obraz o něm definitivně zničilo?
Nebo si o tom s ním musí promluvit? Žije s mužem, kterého očividně nezná tak dobře, jak si myslela. Nemůže jen tak ignorovat tak zásadní objev. Potřebuje odpovědi, potřebuje pochopit. Ale jak začít takovou konverzaci? „Honzo, vím, že si po večerech pouštíš videa s válečnými záběry…“ Znělo to absurdně, cizorodě.
Dokonce jí v jednu chvíli napadlo, že by asi byla radši, kdyby si Honza po večer prohlížel pornostránky. Jak absurdní!
Radana zavřela notebook. Obrazovka zčernala, ale temné myšlenky v její hlavě zůstaly. Dnes v noci určitě neusne. Musela se rozhodnout. Konfrontace s neznámým Honzou, nebo život v nevědomosti s děsivým tajemstvím ukrytým pod povrchem jejich normálního života.
