Článek
Už odmala mi babička vtloukala do hlavy: „Zuzanko, každá slušná holka se jednou vdá a bude mít děti.“ A já si to vzala k srdci. Poctivě jsem chodila na rande, snažila se být milá, vtipná a tak nějak „dostatečná“ pro všechny ty potenciální „pany Pravé“. Jenže roky plynuly, a namísto svatebních zvonů se ozývaly spíš zklamané povzdechy a občasné historky, nad kterými by zaplakal i Šáša Krusty.
Víte, moje seznamovací kariéra by se dala popsat jako komediální horor. Začalo to nevinně, klasickými propadáky. Jednou mi potenciální princ na bílém koni zapomněl zaplatit účet, protože „neměl dost drobných“ (platili jsme kartou). Jindy jsem strávila večer s mužem, který mi celou dobu vyprávěl o své imaginární přítelkyni, se kterou se prý právě „rozešel, ale pořád ji miluje“. No jasně, a já jsem královna Alžběta.
Ale to byly jen takové předkrmy. Hlavní chod přišel s mojí fází „online seznamování“. To je teprve ta pravá pokladnice bizarních příběhů. Jednou mi psal chlap, který vypadal na fotce jako model, ale naživo to byl spíš model po třech infarktech a olympionik v disciplíně přibírání na váze. Během našeho „rande“ mi neustále strkal pod nos svůj telefon s fotkami své sbírky plyšových Pokémonů a básnil o tom, jak je každý z nich jedinečná osobnost. Kdybych tam neměla zamčené kolo, asi bych utekla oknem.
Další klenot byl muž, který se na prvním rande rozhodl, že si spolu zajdeme na nákup do supermarketu. Prý abychom viděli, jak si „rozumíme v běžném životě“. Strávila jsem dvě hodiny mezi regály s ním a jeho seznamem nákupů, zatímco on mi detailně popisoval rozdíly mezi jednotlivými druhy jogurtů. Když se mě zeptal, jestli si myslím, že by se jeho matce líbilo moje tričko, věděla jsem, že je čas jít.
A co teprve ten, který se mě snažil přesvědčit, že bychom se měli vzít hned po prvním rande, protože „cítí, že jsme si souzeni“. Když jsem s úsměvem odmítla, začal mi posílat 20 zpráv denně, ve kterých mi líčil náš budoucí život na farmě plné koz. Kozy mi nevadí, ale s posedlými muži už trošku problém mám.
Po deseti letech tohoto cirkusu, po nespočtu trapných tich, bizarních konverzací a pocitu, že jsem na castingu do komediálního pořadu, jsem se rozhodla, že stačilo. Došlo mi, že už mě nebaví hrát tuhle hru. Necítím se v ní dobře a sama sebou, ani si nemyslím, že z ní můžu něco vyhrát.
A tak jsem se rozhodla pro romantický detox. Oficiálně jsem vyhlásila singl status. Sbohem, nekonečné scrollování profily. Sbohem, trapné první rande. Sbohem, „Mám se mu ozvat hned, nebo počkat tři dny?“.
Mám teď mnohem víc času na sebe. Na své koníčky, na přátele, na knížky, které mi leží na nočním stolku už rok. A hlavně, mám čas na své dvě kočky, Belu a zrzavého Festra. Ty mě milují bezpodmínečně, nevyžadují, abych si holila nohy každý den, a rozhodně mi nebudou vyprávět o svých sbírkách plyšáků. Jejich největší podivnost je občasné zvracení chlupů, což je proti seznamování naprostá pohodička.
Možná se jednou zase pustím do hry. Možná potkám někoho, kdo nebude mít žádné skryté sbírky, imaginární přítelkyně, ani obsese jogurty. Ale do té doby? Budu si užívat svůj klid, své kočky a své svobodné večery. A s vědomím, že nejdivnější historky, které zažiju, budou ty, které mi přinese život sám, bez nutnosti se někam nuceně posunout. A to je pro mě po všech těch zkušenostech osvobozující.
