Článek
Setkání, které začalo úplně nevinně
Sešli jsme se u rodičů kvůli narozeninám. Nebylo to nic formálního, spíš pohodové odpoledne. Oběd, zákusek, káva a povídání o běžných věcech. Nikdo se nehádal, nikdo nebyl nepříjemný. Měla jsem pocit, že je všechno v klidu. V jednu chvíli bratrova žena navrhla, že bychom si mohli udělat společnou fotku. Prý už dlouho žádnou rodinnou nemáme. Všichni souhlasili a začali vstávat ze židlí.
Věta, která mě zarazila
Zvedla jsem se automaticky jako ostatní a šla blíž ke stěně, kde se mělo fotit. V tu chvíli se na mě bratrova žena podívala a řekla, že by bylo lepší, kdybych na fotce nebyla. Řekla to klidným hlasem, skoro mezi řečí. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji špatně pochopila. Stála jsem tam a čekala, že se opraví nebo že dodá, že si dělá legraci.
Důvod, který bolel
Místo toho pokračovala. Řekla, že tu fotku chce dát vytisknout svým rodičům. Vysvětlila, že oni některé členy rodiny osobně neznají a že by jim to prý přišlo zvláštní. Podle ní by na fotce měli být jen lidé, které její rodiče znají a se kterými mají nějaký vztah. Zopakovala, že to nemyslí špatně, jen to chce mít jednoduché. V tu chvíli mi došlo, že tím myslí mě.
Pocit, že jsem navíc
Zůstala jsem stát a cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nešlo jen o tu fotku. Šlo o to, že mě někdo dokázal během vteřiny vyškrtnout, jako bych byla přebytečný kus nábytku. Nikdo se mě předtím nezeptal, nikdo se nesnažil to říct citlivěji. Jen suché konstatování, že se nehodím. V hlavě mi běželo, jestli mám odejít do vedlejší místnosti, nebo to prostě přejít.
Reakce, kterou jsem nečekala
Než jsem stihla cokoli udělat, ozvala se máma. Řekla, že pokud tam nebudu já, tak tam nebude ani ona. Že rodinná fotka bez vlastní dcery pro ni nemá smysl. Táta se k ní hned přidal a dodal, že rodina se přece nefotí podle toho, kdo koho zná nebo nezná. Bratr se podíval na svou ženu a řekl, že jsem jeho sestra a že o tom se nebude diskutovat.
Fotka, která byla jiná
Nakonec se fotka udělala. Ne tak, jak si ji představovala bratrova žena. Sedli jsme si, jak to komu přišlo přirozené. Někdo na gauč, někdo na zem, někdo zůstal stát. Nebylo to dokonalé, ale bylo to opravdové. Bratrova žena se tvářila nespokojeně a po chvíli odešla pryč. Nikdo ji nezastavoval. Bylo cítit napětí, ale zároveň i zvláštní soudržnost.
Co mi zůstalo v hlavě
Když jsem později odjížděla domů, pořád jsem si tu scénu přehrávala. Ne tu větu, která mě vyřadila, ale ty, které přišly potom. Uvědomila jsem si, že i když se někdy cítím na okraji, pořád existují lidé, pro které jsem samozřejmou součástí jejich života. A to je pocit, který žádná vytištěná fotka nikdy nenahradí.
