Článek
Nečekané vyloučení z rodiny
O křtinách jsem se dozvěděla náhodou. Zmínila se o nich naše matka, která automaticky počítala s tím, že půjdu taky. V tu chvíli mi bratrova žena suše vzkázala, že to bude jen pro nejbližší rodinu a že by nebylo vhodné, abych tam byla. Nechápala jsem to. Jsem jeho sestra, žádný konflikt mezi námi neprobíhal, alespoň z mé strany ne.
Zkoušela jsem si to vysvětlit rozumně. Možná chtěla klid, možná měla pocit, že se jí do života pletu. Jenže způsob, jakým mi to dala najevo, byl chladný a definitivní. Nepřišla žádná snaha o vysvětlení ani omluva. Prostě rozhodla a hotovo.
Pocit křivdy, který nezmizel
Ten den křtin jsem strávila sama doma. Věděla jsem, že se někde slaví něco, u čeho bych přirozeně měla být. Nešlo ani tak o obřad, ale o princip. Uvědomila jsem si, že v očích bratrovy ženy nemám v rodině takové místo, jaké jsem si myslela.
Neříkala jsem nic. Nechtěla jsem zbytečně vyvolávat hádky a bratra stavět do nepříjemné situace. Přesto se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem se snažit být za každou cenu milá a vstřícná. Vztah se posunul do chladné roviny, kde se plní jen to nejnutnější.
Žádost o hlídání po pár měsících
Asi půl roku po křtinách mi zazvonil telefon. Bratrova žena potřebovala pohlídat dítě. Měla domluvenou návštěvu lékaře a nikdo jiný nemohl. Automaticky počítala s tím, že jí pomohu. V tu chvíli se mi vybavil obraz prázdného dne, kdy jsem byla prohlášena za nevhodnou osobu.
Nezvedla jsem hlas ani jsem nebyla ironická. Jen jsem jí klidně připomněla, že když šlo o důležitý okamžik v životě dítěte, nebyla jsem dost blízká. A že proto necítím povinnost skákat, kdykoliv se to hodí. Na druhé straně bylo ticho. Pak přišla podrážděná reakce, že to přece není totéž.
Hranice, které bylo nutné nastavit
Právě v tom jsem ale viděla podstatu problému. Pro ni jsem byla rodina jen tehdy, když se to hodilo. Když šlo o hezké chvíle, byla jsem navíc. Když šlo o pomoc, automaticky se se mnou počítalo. To jsem už nechtěla přijímat.
Hlídání jsem nakonec odmítla. Ne ze zlomyslnosti, ale proto, že jsem potřebovala dát jasně najevo, že se mnou nelze zacházet selektivně. Bratr se mi později ozval, že ho to mrzí, ale zároveň mi nepřímo naznačil, že bych měla být velkorysejší.
Ticho, které mluví nejvíc
Od té doby se naše kontakty omezily na minimum. Nikdo se neomluvil, nikdo nic nevysvětlil. Zůstalo jen zvláštní napětí, které visí ve vzduchu pokaždé, když se potkáme na rodinné oslavě. Už se nesnažím věci žehlit ani přecházet.
Možná si jednou uvědomí, že rodinné vztahy nejsou zásuvka, ze které se bere jen tehdy, když se to hodí. A možná taky ne. Já jsem si ale poprvé dovolila reagovat ne podle očekávání druhých, ale podle toho, jak se ke mně skutečně chovali. A ten pocit byl překvapivě klidný.
